Blábol

 
Odoslať novú tému   Odpovedať na tému    Obsah fóra MtG.sk -> Pieskovisko
Zobraziť predchádzajúcu tému :: Zobraziť nasledujúcu tému  
Autor Správa
Infernus



Založený: 18.Júl 2008 17:39

Bydlisko: ČR

PríspevokZaslal: 21.Júl 2008 13:11    Predmet: Blábol Odpovedať s citátom

Je brzo ráno do svítání zbývá ještě tak hodina, ale v ulicích města je nezvykle rušno. Obchodníci dřív než jindy otvírají své krámky i tržiště je již plné stánku se vším možným sjely se sem obchodníci snad s celé země a dá se zde koupit snad vše na co si muže člověk vzpomenout, od cizokrajného ovoce až po vzácné kouzla a artefakty. Ulice města které vedou k městské aréně jsou plné lidí všichni tam chtějí byt co nejdříve aby sehnaly co nejlepší místo v hledišti arény kde se dnes koná velký turnaj mágu kteří se sem sjely z celého světa. Městská garda má také plné ruce práce neustále musí řešit různé šarvátky ať už mezi občany kteří popraly o místo nebo nedovolené souboje mladých mágu, kteří si mezi sebou dokazovali svou sílu a ohrožovali kouzly i své okolí naštěstí se vždy podařilo zasáhnout včas než stačily napáchat větší škody. Takže až na pár popálenin od blesku, magického ohně a jedné zombii která kousla jednoho z okolo stojících čumilů se nic horšího nestalo. Doba začátku turnaje se přiblížila a v ulicích se začali objevovat kočáry šlechty a bohatých obchodníku kteří se nemusely tlačit mezi ostatním lidem protože měli v aréně své lóže ke kterým vedl zvláštní vchod a ve kterých měli veškeré pohodlí a byly chráněny magickými štíty pro případ že by se některé kouzlo vymklo kontrole mága. Toto opatření bylo přijato po té kdy při duelu jeden z mágu vyvolal roj včel zabijáků a jeho protivník ho omráčil bleskem, tím pádem nad ním ztratil kontrolu a roj se začal vrhat na vše živé v okolí a než se jej podařilo zneškodnit zranil spoustu lidí a dva svým zraněním podlehly. Od té doby si šlechtici najímali kouzelníky kteří je během turnajů ochraňovaly. Samotná aréna byla velkolepou stavbou kterou nechali vystavět vůdci pěti největších škol magie které ve městě byly, protože panovník na stížnosti lidí že studenti škol pořádají souboje na ulici mezi lidmi a působí spoustu škod a zranění nezúčastněným lidem souboje v ulicích města zakázal a porušování tvrdě trestal. Byla to stavba s kruhovým půdorysem po jejímž obvodu bylo pět věží které symbolizovaly školy a na jejich špičkách vlály jejich zástavy. V nich sídlili vůdci a vyšší mágové škol, studenti a ostatní mágové byli ubytováni v pokojích po obvodu budovy ve středních patrech, ve vyšších partech byly pokoje pro významné návštěvy a mágy kteří přijely na turnaj reprezentovat jiné školy. V přízemí byla velká knihovna, sklady a stáje. Samotný srdcem budovy byla rozlehlá aréna obehnaná hledištěm , ochozy a lóžemi. Ty jsou již zaplněny lidmi, kteří netrpělivě čekají na zahájení turnaje a živě debatují o tom kdo asi vyhraje a uzavírají mezi sebou sázky do toho pokřikují různí prodavači s praženými mandlemi, oříšky a různými upomínkovými cetkami, kteří se ještě před zahájením snaží prodat co nejvíce svého zboží. Najednou zazněl gong celá aréna ztichla, všichni sledovaly co se bude dít. Otevřelo se všech pět bran vedoucích do arény a z každé z nich vyšla jedna postava zahalená do do pláště s kápí pěti různých barev bílé, modré, černé, červené a zelené došli do prostřed arény tam se otočily k publiku a všichni jako jeden muž promluvily :“ Sešli se zde mágové ze všech částí světa aby se utkaly v této aréně aby se mezi sebou vybraly nejlepšího, který bude mít právo stát se šampiónem této arény a zapsat se do dějin magie jako významný mág a získat tím prestiž pro svou školu“ jen co domluvily rozplynuly se, v davu to zahučelo údivem. Ted se gong rozezněl podruhé, znamení toho, že hry jsou zahájeny a co nevidět začne první duel.

A je to tady, brány do arény se otevírají a vstupují dva mágové doprovázení hlučnou odezvou publika. Jeden je oblečen celý v rudém jen magický plášť je lemovaný stříbrným ornamentem kolem límce a rukávů a jsou na něm stříbrnou nití vyšity různé obrazce představující kouzla. Opasek má taky stříbrný se sponou znázorňující zkřížené blesky a na něm se mu houpe červený váček s manou. Druhý je od hlavy k patě zahalen v černém plášti a přes hlavu má kápi, má kostěný náhrdelník na kterém se houpe lebka impa, i plášť je poset přívěsky z kostí na kterých jsou vyryty magické znaky. Zastavili se asi třicet kroků od sebe, čelem k sobě.
Zazněl gong duel muže začít. Červený na nic nečeká a rychle sesílá na protivníka lávový bodec dostal plný zásah nestačil nijak zareagovat, jako odpověď se černý dotknul lebky na náhrdelníku a ve vzduchu před ním se začal zhmotňovat okřídlený imp, červený se jen dotknul spony na opasku ze které vystřelil tenký blesk a impa srazil mrtvého k zemi v zápětí se dotknul obrazce na rukávu a najednou se zjevil jiskřící elementál a okamžitě se vrhnul na černého opět černý nemel dost many na nějakou okamžitou reakci a utrpěl další zásah jakmile elementál zasáhl rychle se vypařil a zbyl po něm jen obláček kouře, zatímco červený soustřeďoval manu na další kouzlo, černý se dotknu dvou přívěsků na plášti v tu chvíli se mrtvola impa zatřásla jeho kůže praskla a vylezla bílá kostra a odněkud se vynořily dvě krysy, červený když to uviděl zamračil se něco si pro sebe zamumlal a vyčaroval oxidda golema a poslal ho hned do útoku, černý mu postavil do cesty vše co měl a tak se nedostal až k němu ale krysy skončily zadupané do prachu arény jen imp jen taktak unikl a golemovi způsobily tolik zranění že se rozpadl na prach, kostlivec impa se zatím rozlétnul k červenému a začal ho kousat mezitím ještě černý stihnul vykouzlit dalšího impa, červený mezitím co se kostlivec připravoval k dalšímu útoku sáhnul do kapes v plášti a vytáhnul dvě spellbomby a hodil je po obou impech oba se rozprskly po okolí černý mezitím nasbíral dostatek many a vytvořil před sebou kostěnou zeď, červený se jen ušklíbl a v rychlém sledu za sebou poslal další dva lávové bodce přímo na černého ten se nezmoh na žádný odpor protože všechnu manu vyplýtval na zeď červenému však mana ještě nedošla tak seslal ještě jednu vulkanickou palici na černého, ten zavrávoral přeci jen tohle na něj bylo trochu moc ale ještě se udržel na nohou a s posledních sil seslal kouzlo za veškerou manu co měl všechny mrtvoly co se to aréně povalovaly změnily v zombie a vydali se směrem k červenému, ten ani ani nemrknul protože věděl že má dostatek many na to aby černého vyřadil ze hry opět sáhnul do kapsy u pláště a vyndal Shuko hodil ho směrem k černému a sáhnul na další symbol na rukávu pláště v tu chvíli se hozený artefakt roztříštil s velkou ránou na tisíce kousků které se černému zaryly do těla a potrhaly mu jeho plášť, černý klesl na kolena po celém těle mu z malých ran vytékala krev pak už se červený je dotknul rukou spony na opasku vyšlehl blesk a srazil černého do prachu arény. První duel je dobojován červený mág je vítěz ale dobře ví že tohle byl jen z mnoha a kdoví jak dopadne v dalším duelu.

Autor : Boa

Liu Bei, Lord Shu byl mírně rozmrzelý. Nebyl mistrem dokonalého načasování a i když pozvánku na turnaj obdržel s dostatečným předstihem, do pořadatelského města dorazil teprve včera. Po ubytování vyrazil do ulic, kde k velké radosti potkal svého dávného přítele, alchymistu Cho-Arrima. Takové setkání nemohlo skončit jinak, než návštěvou několika vyhlášených hospůdek, z jejichž návštěvy jej teď pěkně třeštila hlava. Starý Arrim je totiž velký milovník absintu. Skřípající štěrk arény mu ve vlnách vysílal do mozku tisíce ostrých jehliček. Ještě, že diváci přestali aplaudovat a plni očekávání pozorovali přibližující se dvojici. Radši se zastavil, což jeho kocovinou sužovaná mysl přijala s povděkem. Zaostřil pohled na přibližující se postavu vousatého staříka v zeleném hábitu. Dosana, belhajícího se o dřevěné holi k němu, okamžitě poznal. Jak by ne, byl jedním z děkanů VLÚ (velké lesní univerzity). Jeho vetchým vzhledem se však zmást nenechal. Dosan rozhodně nebyl tak sešlý, jak se tvářil. Mírně se ke starci uklonil na pozdrav a pokynem ruky mu naznačil, že mu předává iniciativu.
Dosan na Lia spiklenecky mrkl, načrtl holí do písku jednoduchý obrazec a nedaleko od něj se zhmotnila postava elfa z Llanowarského lesa. Elf se uklonil mistrovi na pozdrav a zkřížil ruce na prsou. Na zádech měl zavěšený luk a toulec plný ostrých šípů.
Liu také nelenil. Provedl prsty jedné ruky nepatrné gesto, zamumlal příslušné zaklínadlo a arénou se rozlehl udivený řev lva - pána savany. Liu sykl. Řev lva ho zasáhl jako perlík kovadlinu. Proč jen nejsou žádná kouzla na kocovinu. Určitě by se ho naučil. Diváci na ochozech s napětím pozorovali, jak se bude souboj vyvíjet dál.
Stařík se usmál a vědoucně pokýval hlavou. Pak prudce rozpažil a něco si mumlaje pod vousy udeřil hrotem hole do písku před sebou. Kouzlo bylo bez zvukového efektu, za což byl Liu Dosanovi vděčný. Kouři netrvalo rozptýlení moc dlouho a Liu po chvilce hleděl do hrdé tváře dalšího z elfů. Elfí lučištník měl již šíp založený na tětivě a čekal jen na rozkaz.
Lva dým a vidina kořisti vyprovokovala k útoku. Skočil. Drápy se zaleskly v paprscích slunce. V téže chvíli se však ozvalo zadrnčení a ostrý šíp proklál lvovi hrdlo. Lev se zatvářil překvapeně a určitě chtěl vydat bolestné zařvání, ale nestihl to. Zmizel. Dosan se na Lia usmál a pokrčil rameny. Liu kouzla se zvířaty moc často nepoužíval. Byla těžko ovladatelná a málo inteligentní. Chtěl ale vidět, jak stařík na toto jednoduché kouzlo zareaguje. Byl v defenzívě a rozhodl se vylepšit skóre. Na bolest hlavy úplně zapomněl. Provedl několik složitých gest, která podpořil pár magickými formulemi a spokojeně si na bocích založil ruce.
Arénou se prohnal vítr, který zvedl písek do výše. Od obou vstupních bran se rozlehl nejprve dusot. Oči všech přihlížejících i Dosana se otočily příslušnými směry. Zvuky postupně dostávaly tvar a do středu arény ladně doklusali již zhmotnění rytíři. Pancíře se třpytily a na pozdrav svému pánu k nebi vzlétly dva široké meče. Bílí rytíři na bílých koních. Dvě kvalitně provedená kouzla si vysloužila potlesk diváků a mírně udivený Dosanův pohled. Bolest hlavy byla ta tam.
Avšak diváci, kteří se kochali spanilou jízdou si nevšimli, že lučištník hbitě založil další šíp, který vypustil na jednoho z rytířů. Arénou to zašumělo vzrušením. Liu však byl tentokrát připraven. Využil okázalosti svého předchozího kouzla a zájmu přihlížejících a dopředu si připravil další, na které už nyní nepotřeboval tolik času. Dříve než se šíp dotkl rytířovy hrudi, vyřkl poslední část kouzla a brnění obou těžkooděnců se zbarvila zlatě a rytíři i jejich bělouši znatelně povyrostli. Střela sice bezchybně našla svůj cíl, ale neškodně se od pancíře, pod kterým se skrývalo bojovníkovo srdce odrazila. Bližší z rytířů hněvivě máchl po střelci mečem a ten se rozptýlil v oblaku kouře, ze kterého vzešel.
Dosan pevně semkl rty a dal se do díla. Rozhodně by si nepřál, aby soupeř zaútočil na jeho stínové životy. Kouzla v aréně byla po několika tragédiích ošetřena tak, aby nezmrzačila, či nezabila soupeřící mágy. Důmyslnou prací několika nejmocnějších mágů teď spolu soupeři bojovali jakýsi druh mentálního souboje, kdy kouzla byla cílena na jejich stínové životy, po jejichž vyčerpání jeden z mágů padl k zemi omráčen, nikoliv však mrtev. I když to oba věděli, nikdo z nich nechtěl být ten, kdo padne.
Rozhodl se pro jednoho ze silnějších útočníků. Rozhodně by se mu nevyplatilo plýtvat silami na nějaká slabší monstra. Berla se mu v rukou míhala a črtala ve vzduchu spoustu složitých obrazců a po jeho pravé ruce se začal zhmotňovat obr, snad ze srdce lesa, který vyzývavě potřásal menším stromem, jež mu sloužil coby kyj. Rozhlédl se po aréně a potěšen, že je středem pozornosti, vyrazil do útoku. Dosan však ještě nehodlal končit. Máchl rukou s berlí směrem k Liovi a zadrmolil formulku. Rytíři se zmenšili do původní velikosti a jejich brnění vybledla. Stařík byl sice vyčerpán, ale spokojený sám sebou.
Liu zaskřípal zuby. Stařík se nezdál. Byl dost rychlý. Obr již dotíral na rytíře, kteří se k sobě semkli a bojovali, jako jeden muž. Velikán kolem sebe máchal stromem a bojovníkům se dařilo tak tak uhýbat. Vytrvale kolem něj kroužili a hledali vhodnou příležitost k útoku. Obr zafuněl. Chytil kyj do obou rukou. Prudce vyrazil a pozvedl vražednou zbraň. Náhle se však zablesklo a on nic neviděl. Rozzuřil se. Mocně se zaklonil, aby dal do úderu veškerou svou sílu. Náhle však ucítil, jak mu do srdce pronikají dva shodné meče. Pocítil lítost nad svou smrtí, avšak nezemřel. Vytratil se.
Výkony Lia i rytířů ocenilo obecenstvo potleskem a uznalými výkřiky. Na písečné prostranství začaly dopadat první papírové konfety.
Po skolení obra upřeli svou pozornost rytíři na Dosana. Malý elf vykouzlený na úvod starcem vida jejich odhodlání, jim šel raději z cesty. Stejně jako jeho mistr věděl, že by se s nimi nemohl měřit a později může být ještě užitečný. Dosan utrpěl první zásah. Moc nadšený z toho nebyl. Rytíři byli silní a upíjeli jeho životy mocnými doušky. Sebral veškerou svou sílu a zkušenosti a vykouzlil nejlepší iluzi, kterou svedl. Stvořil mocného Avatara lesa, který se tyčil vysoko nad jejich hlavami. Po svém zrození vydal Avatar mohutný ryk a pár slabších povah v hledišti se sesunulo ze sedátek na zem. I magie neznalý pochopil, že Dosan vytvořil složité a úchvatné kouzlo. Teď je s Liem určitě ámen.
Liu však po dobu, co čaroval stařík také nezahálel. Je také mistrem svého oboru. A Dosan není jediný, kdo dokáže vytvořit velké zaklínadlo. A tak, chvilku po objevení lesního monstra, proti němu z písku arény povstal rovněž mocný Avatar. Stvoření z plamenů. Ohnivý štít a obrovský hořící meč svírající v mohutných pažích. Do tohoto bojovníka vložil Liu svou osobní sílu. V případě jeho zranění bude zraněn i Liu. To by bylo nepříjemné a proto začal spřádat další ochranné kouzlo.
Bojovníci se opět střetli. Na jedné straně dva rytíři a mágova plamenná inkarnace. Na straně druhé monstrózní lesní Avatar a elf, který musel dávat pozor, aby ho spolubojovník nezadupal do země. Dosan vykroužil holí další sadu ornamentů a poté ukázal na elfa. Ten cítil, že se s ním něco děje. Rostl. V mžiku byl třikrát větší než předtím. Avatarovi i tak dosahoval pouze k pasu, ale již se cítil bezpečněji. Několikrát zvětšený luk již také budil mnohem větší respekt.
Soupeřící armády se již tak tak střetly. Aréna vřela. Liu vystřelil své předchystané kouzlo. Věděl, že stařík by mohl své armády regenerovat a proto upředl takové kouzlo, aby fungovalo jen na silné bytosti, což Avatar rozhodně byl a dále do něj vložil formulku, aby Dosan kouzlo neodklonil a Avatara neregeneroval. Na něco takového však starý mág neměl ani pomyšlení. Byl vyčerpaný. Po odpálení kouzla lesního obra obklopil vzdušný vír a za mohutného kvílení se propadl sám do sebe. I s Avatarem. Tato akce však nezastavila rozvášněné bojovníky. Nadopovaný elf svým šípem podobným kůlu prostřelil jednoho z rytířů a ten se nehlučně rozplynul. Druhý rytíř se elfovi obratně vyhnul a šíp se zabořil do písku za koňským zadkem. Plamenná Liova inkarnace, která již neměla soupeře se vydala přímo k Dosanovi.
Dosan zbledl. Z rukou nechal vypadnout hůl do písku a zkřížil je v obranném gestu. Téměř současně na něj dopadly dva meče. Ocelový a ohnivý. Stařík se zhroutil do písku a všechna kouzla v okamžiku odezněla. Po obrovském elfu, rytíři či ohnivákovi nebylo v aréně ani památky.
Ochozy propukly v divoké ovace a jásot. Tento souboj byl velmi zajímavý a nadšení diváci do dokázali ocenit. Nad hlavami zazněly famfáry pištců.
Liu unaveně poklekl na jedno koleno. Otřel si orosené čelo a vděčně zamával nadšenému publiku. Souboj velmi zmohl i jeho a to byl o pár set let mladší než Dosan. Teď si půjde také odpočinout a nabrat síly na další utkání. A Dosana, až přijde k sobě určitě pozve na sklenku vína. Se sympatickým staříkem se, pokud on nebude nic namítat, rád spřátelí. A že nevyhrál ho nemusí až tak mrzet. Třeba se mu to povede příští rok. Nebo další. Času na odvetu bude mít ještě celá staletí.

Autor: Anta

Blížil se večer. Obloha potemněla a první hvězdy se rozzářily jako malé lampiony. Uličky města byly plné hlaholu a hašteření o tom, který z duelů dnešního dne byl lepší. Lidé se nedokázali bavit o ničem jiném. Muži se hádali kdo byl lepší a zda-li neměl vyhrát ten, či onen mág. Ženy si zase s hrůzou a šeptem vyprávěly o monstrech, která je děsila ještě teď a děti poletovali všude kolem nich a smáli se. Mnozí z těch, kteří se na duely nedostali, poslouchali vyprávění s takovým zaujetím, že si ani nepovšimli, když jim pouliční lapka zcizil měšec plný zlata.
by jinak svou účast odmítl. Když město pokryl stín noci a rozsvítily se první lampy, nikdo ani na chvíli nezapochyboval o tom, že to nejlepší je čeká právě dnes večer. Debata se rázem přenesla na téma večerního zápasu, který pořadatelé záměrně přichystali na večer. Byla to podmínka barona Sengira, kterého legendy o jeho umění černé magie jej předcházely na míle daleko a všude kde se objevil mu šel raději každý z cesty, než aby o něj byť jen pohledem zavadil. Lidé byli jeho přítomností tak vystrašeni, že raději jeho jméno ani nevyslovovali, neboť panovali různé zvěsti o tom, že kdo jej vyslový nahlas, na místě zkamení. Čím více byli lidé rozrušeni přítomností černého mága, tím více byli zvědavý na noční zápas.
Již dvě hodiny před začátkem se lidé mačkali, strkali a hádali v nekonečných frontách u bran arény, jen aby se na ně dostalo. Nikdo si nechtěl nechat ujít možnost, vidět tento duel na vlastní oči. Radní s podobnými problémy počítali a proto na dnešní večer posílili městské stráže, které byli navíc doplněny o zkušené mágy z místní slonovinové věže, kteří mistrně ovládali umění pacifismu bílé magie. Jejich specializace by se mohla dnešní večer hodit, to kdyby dav nedočkavců začal být nezvladatelný.
Bylo jasné že večerní duel začne s notným spožděním...

Po obvodu arény byly rozmístěny kovové koše v kterých plál oheň. Plamenné jazyky matně ozařovaly arénu a černé dlouhé stíny tančily na zdech. Ochozy městské arény byly konečně zcela zaplněny.
Obrovský gong svým majestátným hlasem oznámil začátek. Otevřeli se protilehlé, magickými runami zdobené dveře a do arény vešli téměř současně dva mágové. Šum, který dosud panoval náhle ustal. Všichni přítomní jakoby oněměli, když spatřili tajuplného barona Sengira, který jako by se vznášel v prachu arény. Černý plášť s kápí zakrýval dokonale jeho postavu a tvář. Jen na prsou chvílemi prosvítal zlatem zdobený hrudní plát, osazený drahokamem krvavě rudé barvy. Jeho štíhlé a mrtvolné prsty svíraly magickou holi, která byla vyrobena z obratlů a kostí různých tvorů. Na jejím konci byla lidská lebka.
Druhý z mágů byl zahalen v zelenobílém plášti. Pomalu kráčel ke středu arény, opírajíc se o svou bílou dlouhou hůl. Když vyšel ze stínu jeho vrásčitou tvář a dlouhý plnovous zalilo teplé světlo, lidé nahlas vydechli. V tom malém a starém muži poznali Hazduhura, arcimága místní magické školy ze slonovinové věže. Byl mezi lidmi vážený a v důležitých záležitostech města měl vždy větší slovo než-li starosta. Byl něco jako patriarcha. Lidé byli zaskočeni jeho účastí v turnaji. Nikdo však netušil, že on pro toto své rozhodnutí měl osobní důvody. Než se diváci stačili probrat z úžasu, boj již začal.

Hazduhur byl dost zkušený na to, aby věděl že se musí chopit iniciativy jako první proti takovému protivníkovi, jakým byl baron Sengir. Doširoka rozpažil a krátkou formulí utvořil kolem sebe kruh neprostupnosti, který jej měl ochránit před kouzly na jeho mysl. Věděl co černá magie dokáže. Vzápětí třemi krátkými větami stvořil tři krásné jestřáby. Jejich jasný hlas prostoupil noční oblohu. Střemhlavým letem se řítili na protivníka.
Baron Sengir pozvedl magickou hůl a mrtvolným hlasem vyřkl kouzlo. Z rukávu ruky jež svírala hůl, vylétl oblak malých černých stvoření s rudě žhnoucíma očima. Netopýři. Desítky a desítky netopýrů tvořili černý neprostupný mrak a šelest jejich křídel vzbuzoval nepříjemný pocit v nejednom divákovi. Netopýří mrak zcela pohltil jestřáby. Na noční obloze se teď odehrával nelítostný souboj. Drápy jestřábů trhaly těla malých tvorů, ale těch bylo přespříliš, než aby je přemohly. Hazduhur proto složitým kouzlem vyvolal do boje rytíře, jehož zbroj se v paprscích měsíce leskla stříbrnými odlesky. Statný bělouš pod jeho ostruhami zaržál, vzepjal se a vyrazil rovnou k černému mágovi. V reakci na nové Hazdurovo kouzlo se z pláště druhého mága odpoutal oblak černé nicoty, která se před ním zhmotnila v tisíce posmrtných tváří. Pohltili cválajícího jezdce, ale nic se nestalo. Kouzlo se minulo účinkem a rozplynulo se do černé noci. Hazduhur pozvedl obočí a z jeho tváře bylo patrné, že byl se svým kouzlem spokojen. Dobře že přidal při sesílání rytíře magické slovo, dávající mu ochranu proti černé magii. Diváci neskrývali své nadšení a propukli v jásot a tleskali svému mágovi.
Baronu Sengirovi zažehli pod kápí plaméné jiskry. Rozhněván svým nezdarem a nadšením obecenstva vůči druhému mágovi, rozhodl se naplno ukázat svojí sílu. Musel však jednat rychle, neboť rytíř se k němu nezadržitelně blížil. Začal proto do písku psát složité obrazce a magické runy. Zem se zachvěla a z jejích útrob začali vstávat mrtví. Byli jich nejméně tři tucty. Tvořili neprostupnou bariéru napříč celou arénou a bílý rytíř se měl co ohánět aby odrazil jejich útoky. Baron získal čas. Nečekal a seslal další kouzlo. Z temné oblohy se zhmotnil hrozivý tvor pozemského původu - vampír. Jeho mocná křídla jej trhavými pohyby udržovala ve vzduchu. Diváci se zalekli a ženy v hrůze omdlévaly. V aréně se strhl hrozivý boj. Hazduhur poslal do boje ještě dva další rytíře a seslal šik lučištníků, kterým se dařilo držet zbytek netopýrů a vampýra v uctivé vzdálenosti. Na zemi to bylo ale horší. Rytíři sváděli nerovný boj s oživlými mrtvými legionáři, které svou myslí ovládal Sengir. Pokaždé když jedna zombie padla, rázem ze země povstali dvě nové a tak se jejich řady neutěšeně rozrůstaly.
Oba mágové byli již dost vyčerpáni a okolnosti chtěli tomu, že černý mág vyhrával. Hazduhur se proto rozhodl riskovat vše. Nic jiného mu stejně nezbývalo, věděl že se jeho konec nezadržitelně blíží. Rozhodl se seslat kouzlo samotných bohů, které sice znal, ale nikdy jej ještě nevyzkoušel. Navíc seslání kouzla si vyžadovalo kus jeho života. Nečekal, byl rozhodnut. Odříkával magické věty nahlas. Na jeho plášti vzplanuly jasným bílým světlem magické runy. Na tváři mu přibývaly další a další vrásky. Jeho stříbrné vlasy zešedivěly, pak vykřikl. Zem se otřásla a v kruhu jež na začátku souboje vepsal do písku se začala lámat. V zemi zela nekonečná propast, která se rychlostí blesku šířila arénou. Nemrtví mizeli v jejích útrobách jako v chřtánu hladové šelmy. Z noční oblohy vyšlehly stříbrné plameny. Nikdo nezůstal ušetřen. Zasažená těla se proměnila v prach, který se snášel jako černý sníh. Vše se odehrálo ve zlomku vteřiny.
Oba mágové teď leželi v prachu arény. Baron se pomalu zvedl, odhodlán uštědřit Hazduhurovi potupnou porážku. Než však stačil cokoliv udělat, Hazduhur z posledních sil zlomil svou bílou hůl a za doprovodu hromobití se před černým mágem zhmotnil okřídlený avatar. Obrovské avatarovo kladivo dopadlo na tělo barona Sengira. Když dopadl do písku arény jeho tělo se rozplynulo ... Hazduhur zvítězil.

Autor: Lobo

…..Dveře za ním s klapnutím zapadly.
…..„Tlustej skrček!“, sykl Korber mezi zuby. „Co si o sobě vůbec myslí?“ Velitel městské stráže si hněvivě odplivl na mramorovou dlažbu chodby radnice. Trochu se mu ulevilo. Jednání u starosty neprobíhalo vůbec dobře. Ten malý prevít si na něj dovolil křičet a dokonce mu i vyhrožovat. Jemu. Korberovi. Nejvíce ho ale žralo, že po celou dobu, co si na něm starosta vyléval svou zlost, dokázal jen potupně mlčet či blekotat „Ano, pane“, „Spolehněte se pane“ a při odchodu se nadřízenému dokonce uklonil. Bylo mu ze sebe na blití.
…..O co tady šlo, dobře pochopil. Samozřejmě že o peníze. Po prvních pár dnech rapidně poklesl městský příjem z prodeje vstupenek na magická klání a přitom byly ochozy natřískané k prasknutí. Lístky se ve velkém prodávají na černo a městská pokladna z toho nic nemá. Chápal, že to starostu hněte, ale spílat mu do neschopných lotrů, darmožroutů a vyhrožovat v lepším případě degradací, v horším honákem krav, to tedy rozhodně nemusel. Měl svou práci rád. U stráže byl již jeho děd i otec. Kdyby jí tak nemiloval, už by to díky žalostným výplatám, co z radnice dostávali a příšernému šéfovi, asi dávno pověsil na hřebík. Měl ale pro uniformu slabost. Nablýskaný kyrys. Helmici s velitelským chocholem. Černé rajtky a vysoké škorně. I tříčvrteční pláštík. A šavli. Svojí ozdobnou šavli, kterou rodina dědila z generace na generaci, tu miloval. Dokonale vyvážená a ostrá jako břitva. Uměla si zjednat respekt, zvláště, když jí vládl tak obratný šermíř, jako byl on. U většiny lidí ve městě se také těšil respektu a vážnosti. Ne však u starosty. Bohužel, on ho platil. A neustále se mu zdálo, že ho platí moc a dával mu to okatě najevo. Zakrslý, obtloustlý démon.

***

…..Budova městské strážnice nebyla radnici moc vzdálená a tak jej vztek zcela neopustil. Prudce rozrazil dubová vrata a na malé nádvoříčko vlétl jak kulový blesk.
„Beny, Korane, Amtosi, ke mně!“, zařval a ani se nedivil, když jmenovaní důstojníci po pár okamžicích stanuli po jeho boku. Měl své mužstvo dobře vytrénované, složené z podobných nadšenců, jakým byl on sám, co za bídnou almužnu denně nasazovali své životy pro dobro a bezpečí ostatních. Chlapi ho měli rádi a on věděl, že se na ně může spolehnout. Jeho neustále konflikty se starostou je žraly snad více, než jeho.
„Malá akce. Prcek nařídil, chytnout černý prodejce vstupenek na turnaj. Kasa to začíná znát a jestli si chcem zasloužit vejplatu, měli bysme sebou mrsknout a ty lumpy pochytat.“ Podřízení se při vyslovení slova „prcek“ jenom zlomyslně ušklíbli. Věděli, že toto hanlivé nařčení je jeho jediným vzdorem proti starostovi, kterému se otevřeně nepostaví, i když by mohl.
„Ty s Amtosem, já s Koranem. Každá dvojice k jedný bráně. Oči na stopkách. Sebrat každýho podezřelýho. A do lochu s ním. Kdyby něco, použijte kuličku. Po začátku turnaje se sejdem u Vrány. Všecko jasný?“
Bylo.
…..„Kulička“ je alchymistický výrobek opravdu ve tvaru malé kuličky, který po rozbití vydá pronikavý třesk a začne uvolňovat barevný dým. Strážní jej používali, když bylo nutné, centralizovat do jednoho místa posily, či k rozhánění davu.

***

…..Až do zahájení dalšího z turnajů však obě hlídky pátrali po ilegálních prodejcích vstupenek marně. Dlouhé fronty se tlačily kolem obou pokladen a vstupních bran, které je po kontrole vstupenek propouštěly do hlediště arény. Nikde nebylo nic podezřelého. Od vrátného Berkise Korber věděl, že padělané a na černo prodané lístky jsou k nerozeznání od originálů, prodaných v pokladnách, takže nebylo možné, kontrolou u vstupů zjistit, kdo platil do městské pokladny a kdo lumpovi do kapsy. To i mnoho jiných věcí Korbera velmi rmoutilo a v hospodě „u Vrány“ si před podřízenými nahlas ulevil.
„Zasraná práce.“
…..Akce nedopadla dobře a čas kvapil. Každým dalším dnem, kdy pachatelé nebudou dopadeni, přijde město o spousty peněz. Starosta bude zuřit. Musí vymyslet, jak to vyřešit.
„A co sundat uniformu a postavit se do fronty, šéfe“, ozval se nejistě Beny.
„To je nápad, chlape“, pochválil ho Korber. „Uděláme to, jak říkáš. Hned při nočním doprodeji. Na barona Sengira se přijde mrknout určitě spousta lidí. Bude hůř vidět a možná ňákýho lumpa vylákáme.“
Věda, že jsou ve službě, houkl nyní již ztichlým lokálem. „Hostinský, čtyři piva“.

***

…..Když se sešeřilo a z okolních hospůdek se začali trousit další soubojůchtivý diváci, začala se kolem pokladen potloukat i čtveřice strážných, převlečených do civilních šatů. Přes hlavu měli přehozené kápě, čemuž se díky mírnému mrholení nikdo nedivil. Nádvoří se začalo plnit a Korber, který se přes hodinu snažil tvářit nenápadně, již začal být rozmrzelý. Cítil další neúspěch. Když tu se k němu přitočila postava rovněž zahalená do kápě a špitla.
„Sháníš lupen?“
Korber vzrušením skoro nadskočil. Už je to tady. Věděl ale, že na sobě nesmí nechat nic znát. Nemůže si dovolit způsobit rozruch.
„Jasně, po kolika je máš?“, zeptal se rozechvělým hlasem.
„150 dolmarek“, odpověděl maskovaný.
„Cože? To je o polovinu levnější než u pokladny“.
„Právě! Máš tedy zájem?“
„Za tu cenu určitě, ale odpoledne tu šmejdili biřici. Není to tady bezpečné“, lákal Korber.
„Viděl jsem tu ty šmejdy. To si piš, musíme se mít oba na pozoru! Tak pojď támhle za roh“.
…..Korber si spolu s pokoutným prodavačem razili cestu davem, který již začal notně plnit nádvoří, směrem k jeho okraji.
…..Když byli oba ve skrytu uličky, otočil se obchodník na Korbera. „Tam už bylo narváno, že nám skoro nic nehrozilo. Mám u tebe kilopade“.
Než však větu dořekl, dopadla mu tvrdě na čelist Korberova pěst. Pokoutný prodavač se sesunul k zemi.
„To máš za ty šmejdy“, sykl velitel a masíroval si klouby pravačky. Asi to se silou úderu přehnal. Odtáhl bezvládné tělo do stáje, která se nacházela poblíž a vrátil se zpět na rynk, kde smluveným signálem přivolal své podřízené. Poté se spolu se svým úlovkem rychle vydali temnými uličkami ke kasárnám.

***

…..Probudit bezvládného lotra nebyl žádný problém. V podzemní kobce jeden z gardistů naplnil okov vodou a chrstl ji obchodníkovi do obličeje. Ten zakuckal a chtěl vyskočit na nohy, avšak bezmocně se zakymácel, pevně přivázán k židli. „Co to děláte?“, zařval.
Vzápětí inkasoval tvrdý políček. „Mlč! Budeš mluvit, až se tě šéf bude ptát.“, zahřměl Amtos.
Korber vystoupil ze stínu do světla pochodně. „Pro koho děláš?“, vystřelil.
Obchodník na něj upřel sveřepý pohled a pevně semkl rty, až mu zbělely. Pěstěný knírek pod nosem se mu bojovně naježil.
…..Amtos neváhal a iniciativně mu uštědřil další ránu. Z natrženého koutku, začal překupníkovi vytékat úzký pramínek krve. „Teď můžeš mluvit, hajzle“, soptil a přidal další ránu. Prodavač se však zřejmě rozhodl nic neprozradit a tak ho horlivý důstojník začal zasypávat ranami. Další a další údery padaly na opuchlou zločincovu tvář. Bezmocně se kymácel se na židli a několikrát se s ní převrátil na znak, ale byl okamžitě znovu postaven. Téměř již opět upadl do bezvědomí, když Korber nařídil Amtosovi s výpraskem přestat.
…..Překupník si odechl. Nikoho neprozradil. Je konec. Teď ho snad zavřou do cely a dají mu pokoj. Mýlil se. Korber přistoupil až těsně k němu a pozorně se mu zadíval do rozbité tváře. Nepřátelské oči na něj hleděly zpod opuchlých víček. Neměl takový druh výslechu rád. Stačilo mu, když se pachatel přiznal sám. Tomuhle zločinci se však evidentně nechtělo mluvit a to si již zkusil od Amtose dost.
„Dobrá“, řekl Korber a pokračoval. „Si tvrdá palice, to se musí nechat. Máme ale málo času a potřebujeme, abys vyklopil, kdo tě zaměstnává. A to mi věř, zjistíme to za každou cenu. Jakýmikoliv prostředky. Co bys řekl čtyřhrankám?“
…..Překupník zbledl. Čtyřhranky byly mořské medúzy s dlouhými chapadly, které se vděčně vrhaly na jakoukoliv kořist ve své blízkosti a svým prudkým jedem jí usmrtily a poté pokud mohly, pozřely. Někde se chapadel medúz používalo jako mučících nástrojů. V tu chvíli se rozhodl, že to poví. Řekne všechno, co budou chtít. Ale nechá se alespoň jednou žahnout. A pak bude mluvit. Chtěl vzdorně plivnout veliteli do jeho pátravé tváře, ale neměl dost sil a krvavá slina mu neškodně začala stékat po bradě.
…..Korber kývl rukou a Koran zmizel v průchodu, aby se za chvíli objevil s rosolovitým průsvitným provázkem, který držel chráněn silnou koženou rukavicí. Ze smrtícího chapadla odkapávala na kamennou podlahu voda. Velitel si povzdechl a dal signál. Tohle opravdu rád nedělal, ale informace potřeboval. Atmos roztrhl kupcovu košili a odhalil tak jeho hruď. Koran se k němu sklonil a pozdvihl ruku v rukavici. Korber zavřel oči.
Ještě než se stačilo žahavé vlákno dotknout kůže, překupník s hrůzou zaječel. „Mám je od Pikaseeee. Od Pikaseee. To on mě zásobuje. Dejte to pryyyyyč!“
…..Velitel vzhlédl. Tak přece začal mluvit. „Odveďte ho do cely“, nařídil. „A zavolejte ranhojiče“. To byla velmi zajímavá informace. Pikas patřil k váženým lidem města. Byl šlechtic. Velmož. Trochu Korbera zaskočilo, že takový člověk může být vůdce gangu, ale řekl si, že v dnešním světě se už nenechá ničím překvapit. Stav, nestav, nepravosti musí z města vymítit. Za každou cenu.

***

…..Zástup strážců pořádku v čele s důstojníky a kapitánem vyrazil sešeřelými uličkami ke svému cíli. Lapkové, kteří se nestačili dostat do arény, kde měli vskutku kapsářské hody a nyní se tiše kradli městskými stíny, jim šli bleskurychle z cesty. Útvar, ježící se halapartnami, který za svitu mnoha pochodní postupoval svižným tempem k prominentní čtvrti, by byl nedostižný i pro celou tlupu, natož tak pro jednotlivce.
…..Pikasovo sídlo bylo opravdu pompézní. Majestátní dům, stojící uprostřed parčíku byl obehnán vysokou zdí. Od masivní kované vstupní brány vedla k domu dlážděná cesta osvícená zapálenými lucerničkami. Do tichého ševelení listoví cizokrajných stromů jemně zurčila fontánka s nahou kráskou, vylévající nekonečný pramínek vody ze své amfory, do lekníny pokrytého jezírka. Všude vládl klid, občasně přerušený žabím zaskřehotáním. Dům byl tichý a z větší části potemnělý. Pouze za pár okenicemi blikala mihotavá světla svící.

***

…..Gardisté prošli otevřenou branou a ještě než stanuli před vstupními dubovými dveřmi, jedno z jejich křídel se s mírným skřípěním otevřelo. Do světla pochodní se ze stínu chodby vyloupla postava sluhy oděného v livreji. Mírně se uklonil a tiše pravil. „Můj pán Tě očekává, sire“. A dodal. „Pán Tě žádá, zdali bys mohl přijít sám.“ „Klidně nech své muže zde dole. Můžeš být klidný, léčky se v tomto domě neprovozují“.
…..Korber se zadíval do napjatých tváří svých lidí, pak jen mlčky přikývl a následoval sluhu do domu. Komorník se ani nepokoušel zavírat dveře. Ozbrojenci by mu to stejně nepovolili a tak stoupal s kapitánem centrálním schodištěm, potaženým hustým, měkkým kobercem do nitra paláce. Korber obdivoval nádhernou výzdobu, která se mu za světla svíčky odkrývala. Nádherné gobelíny na stěnách. Křišťálové lustry. Spousta trofejí a historických zbraní. Huňaté koberce tlumící jejich kroky. Po chvíli dorazili prostornou chodbou k pokojům, které byly orientovány na opačnou stranu domu. Před jedněmi dveřmi lokaj zastavil.
„Jsme na místě.“, konstatoval suše. „Pán čeká“. Pak předal udivenému kapitánovi svíci a rozplynul se ve tmě. Korber zaznamenal vzdalující se šourání. Po pár okamžicích na chodbě osaměl.
…..Hlavou mu probíhaly zmatené úvahy. Má se vrátit pro své muže? Je tohle všechno léčka? Zaútočí na něj někdo z temnoty? Či jej stihne šíp po otevření dveří? Nevěděl. Ale když už byl tady, rozhodl se vytrvat. Chtěl vzít za pozlacené klepadlo, ale pak si to pro jistotu rozmyslel a na dveře zabušil klouby svých prstů. Velmi nerad by se svíjel na podlaze stižen dotykovým jedem.
Zpoza dveří k němu dolehl zvučný hlas. „Vstupte.“
Opatrně cípem pláštíku osahal kliku. Byla suchá. Pro jistotu jí přetřel a pak dělaje čest svému povolání, rázně otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Ulevilo se mu, když nezaslechl drnčení tětivy ani zvuk foukačky.
…..Ocitl se v přepychově zařízené místnosti, pracovně. Byla dobře osvícena několika svícny a nešlo přehlédnout majestátní knihovnu, rozložitý dubový stůl se spoustou pergamenů, pohodlné pohovky pro chvíle oddechu, alchymistickou aparaturu ani kůži bílého medvěda, rozvalujícího se napříč podlahou. Svěží vánek proudil od otevřeného okna, kde ladně pohupoval zlacenými závěsy a mizel dveřmi za jeho zády.
…..Proti němu seděl za pracovním stolem muž středních let. Korber ho odhadl tak na pětačtyřicet. Vlasy měl však černé, stejně jako bradku a knír. Barva, napadlo vojáka. Oblečen byl velmi vkusně do obleku z drahých látek a jeho krejčí byl mistrem svého oboru a určitě také velmi bohatý člověk. Velmož upíral pohled na své pěstěné ruce, ve kterých svíral jakýsi list papíru. Papír se v rukou točil dokola, kolem své osy jako káča.
…..Když se Korber dosyta vynadíval na přepych kolem sebe, mírně si odkašlal. Papír se dotočil a Pikas upřel svůj pátravý pohled na návštěvníka a chvíli jej upřeně pozoroval, jako by si jej měřil.
„Dobrý večer, sire“, pronesl měkce. „Prosím, posaďte se zde“ a ukázal na jednu z pohovek.
„Ne dík, rači postojím. Dlouho se stejně nezdržíme.“ Dal si záležet, aby zdůraznil množné číslo na konci věty.
„Jak chcete“, opáčil šlechtic. „Nuže, co Vás ke mně přivádí?“
„To už byste mohl vědět“, odsekl Korber. „Jste zatčen za falšování turnajových vstupenek a jejich pokoutného prodeje. Okrádáte městskou pokladnu. Kapišto?“
„Kapišto, ale to Vás nezajímá, jaké pohnutky mne k tomu vedly?“
„Erm?“, vydal ze sebe strážník.
„Inu, má se to tak“, sladce zapředl Pikas. „Město je bohaté, velmi bohaté a takovou menší újmu snese jako nic. Přiznávám, že na černo prodávám turnajové vstupenky a mám z toho zisk, ale nemusím být přece jediný“. Po těchto slovech významně pohlédl na Korbera. Ten se na něj nechápavě zadíval. Šlechtic zklamaně stiskl rty. „Vysvětlím Vám to“, pravil s povzdechem.
„Víte, prodejem pár lístků se svět nezboří a městská pokladna nezkrachuje, to musíte přiznat sám“. Kapitán nesměle kývl. „No vidíte“, zajásal velmož. „A já tu vlastně podporuji prestiž města. Když kasy nemají dostatek vstupenek, mí lidé je nabízejí zájemcům, kteří by jinak zůstali v hospodách a protože sem přijeli na turnaj, jen by zbytečně reptali. Tím, že jim prodám lístky, které jsou již vyprodány, zvyšuji prestiž města.“ Korber zakolísal.
„Navíc potřebuji dobré lidi. Často se mi stává, že jsou mí lidé napadáni lapky, což obchodu moc nesvědčí. Určitě bych potřeboval schopného člověka, který by dokázal mé lidi ochránit před zločinci“. Významně se podíval na kapitána. „Samozřejmě, že by to nebylo zadarmo“ Usmál se. „Plat takového ctěného ochránce, by se pohyboval okolo deseti procent zisku společnosti, což by odhadem dělaloooo….moment“, husí brk zaškrábal po pergamenu, „šest tisíc šest set dolmarek“. Nechal tu číslovku tvrdě dopadnout na nebohého gardistu.
Korber se nemohl vzpamatovat ze šoku. Pikas mu tady nabízí úplatky. Cifra mu skoro vyrazila dech, jelikož byla dvakrát vyšší, než jeho měsíční žold. Ale stejně, jak by k tomu přišel, vždyť Pikas je padouch, jako ti, co o nich mluvil. A když by se dal do jeho služeb, stal by se jedním z nich. Z těch na druhé straně. Jakmile si to všechno uvědomil, zrudnul vzteky a zaskřípal zuby. „Nic z toho, co ste mi tady maloval nebude, poněvádž teď pudete se mnou, nákej čas si posedíte v šatlavě a počkáte si na řádný soud, který uvalí trest na Vaši hlavu, kapišto?“
Výraz šlechticovy tváře ztvrdl. „A co, když ne?“, zeptal se a opřel se dlaněmi o desku stolu.
„Tak Vás k tomu budu muset přinutit šavlí“, opáčil Korber.
„Zajímavý donucovací prostředek“, pousmál se šlechtic. „Uvidíme. Do střehu!“. Bleskově sáhl pod stůl. Ozvalo se krátké zasyčení a nad desku stolu se vynořila velmožova ruka již s bohatě zdobeným a kvalitně ukovaným rapírem.
…..Ozbrojený Pikas vyskočil od stolu, až převrhl dubovou stoličku na které seděl, hbitým skokem se octl mimo stůl a zaujal pozici ve střehu a s úsměvem dodal. „Uvidíme, jak jsou naši strážci zákona vycvičeni ve zbrani.“
Kapitán rovněž na nic nečekal a vida změnu atmosféry, tasil svou rodinnou šavli a ustrnul rovněž ve střehu. „Mněl sis rači vybrat to vězení“, zabručel a Pikas se opět usmál. Věděl, že je dobrý šermíř a velitele stráží se nebál. Nevěděl sice, jak probíhá vojenský výcvik, ale nic by zato nedal, že městská stráž i s velitelem v čele je banda povalečů a darmožroutů. Teď dá Korberovi pěkně za vyučenou. Uvědomoval si ale, že zabít ho nemůže. Před domem má minimálně dvacítku mužů. Pouze ho potupí a pak mu zopakuje svou nabídku. Přece jen velitel městské stráže byl ve městě důležitou osobou, se kterou se musí počítat.
…..Oba kolem sebe kroužili a opatrně testovali jeden druhého. Pikas po chvíli usoudil, že už má svého soupeře přečteného a proto rychle zkrátil svou vzdálenost a provedl výpad na protivníkův bok. Korber pouze lehce máchl šavlí, prvotřídní septimou odvrátil útok a sám převzal aktivitu a hbitě zaútočil. Velmož taktak uskočil a opět zaujal střeh. Nyní byl kapitán ten, kdo vyprovokoval útok. Naznačil sek na hlavu, ale pak prudce švihl zápěstím a přesměroval chod své šavle na protivníkovo nechráněné rameno. Pikas v poslední chvíli reagoval kvartou a byl nenadálým útokem velmi otřesen. Kapitán asi vládl značnou silou a byl trénovaný, tím si byl jist. Asi se při prvním odhadu mýlil, když si myslel, že souboj bude jednoduchý. Možná půjde i o život. Musí se koncentrovat. V tu chvíli však Korber opět zaútočil. Vedl bod protivníkovi na srdce, což sice Pikas hladce svedl stranou. Kapitán však využil setrvačnosti odkloněné šavle, provedl půlobrat a shora vedl drtivý sek na nepřítelovu hlavu. Pikase kvinta zachránila v poslední chvíli. Soupeř byl dobrý. Rovněž zaútočil a provedl klamavý výpad na krk a ještě, než se čepele srazily, rozmáchl se k novému seku, tentokráte na gardistovo stehno. Prvotřídní Korberova prima jej zaskočila. Tento lstivý dvojsek si vyžadoval mnoho úsilí a tréninku se zbraní a přece nebyl korunován úspěchem. Korber na protivníka začal zle dotírat. Využíval výhody své těžší zbraně a nemilosrdně do Pikasa bušil svým ostřím. Bedlivě však dával pozor na jeho protiakce. Rapír byl ve velmožových rukou hbitý jako had a i takový šermíř, jako byl Korber se musel mít na pozoru. Tu náhle Pikas přiskočil až k němu. Zbraně se z řinkotem střetly. Chvíli si oba soupeři hleděli do tváře. Poté Pikas opět odskočil. Při odskoku však ťal a zaznamenal úspěch. Zdobený rapír projel hedvábnou košili a způsobil na kapitánově ruce nehluboký šrám. První krev. Pikas v sobě pocítil uspokojení. Nepatřila jemu. Korber zrudl. Vytáhl z pochvy u opasku tesák a zkřížil jeho čepel se šavlí. Přibližoval se k nepříteli. Zvuk sípavého dechu obou bojujících se odrážel od stěn a průvan jim od úst odtrhával malinkaté obláčky páry. Čas již značně pokročil.
…..Pikas se po chvíli odhodlal k dalšímu výpadu. Vedl zkusmo ostří shora na protivníkovu hlavu. Čekal, co soupeř podnikne. Ten nabídl lačnému rapíru krátké ostří své dýky. Čepel delší zbraně se syčením sklouzla na příčku dýky, o kterou se zastavila. Pikas už chtěl stáhnout zbraň do krytu, když Korber bleskově zaútočil šavlí. Ne však na něj, ale na rapír, co držel v ruce. Čepel zkřížená mezi dvěma ostřími se po nárazu se zazvoněním zlomila na dva kusy. Šlechtic nyní držel v ruce jen torzo zbraně, se kterým nemohl být již úspěšný.
…..Pomalu zvedl obě ruce a nechal vypadnout zbytek již neškodné zbraně na zem. Obdařil svého soupeře širokým úsměvem. „Vyhrál jste, všechna čest. Lepší ostrahu snad ani město nemohlo mít.“, lichotil přemožiteli. „Nyní, když jsi mne přemohl, rád bych vykoupil svůj život cennými informacemi.“
„Mluv“, odpověděl temně Korber a nepřestával mířit na velmožovo hrdlo.
„Inu věz, že já nejsem ten hlavní, kdo zde tahá za provázky dění. Vstupenky nejsou kopiemi. Dostávám je od jistého muže, kterému náleží značná část zisku z jejich prodeje. Moji lidé podstupují všechna rizika. On jen inkasuje“.
„Kdo je ten chlap?“, otázal se kapitán.
„Kdo myslíš?“, zachroptěl s ostřím na krku Pikas. „Je to sta….“.
…..Doříci větu však již nestačil. Ozval se zvuk tříštěného skla a šipka s černými štětinami se zabodla velmožovi mezi lopatky. Korber pustil šavli i tesák na podlahu a hroutící se tělo zachytil. Položil jej na zem a skočil k rozbitému oknu. Už jen zaregistroval, jak se šedý stín přehoupl přes zeď.
Vrátil se k Pikasovi. Umíral. Vzal mu hlavu do dlaní a zašeptal. „Vyslov konkrétní méno“ a přiložil mu ucho k jeho rtům. Odpovědí mu však bylo již pouze ticho.
…..Z podlahy posbíral své zbraně. Vzdal poslední hold svému soupeři a pak potichu opustil pokoj. V domě byl i nadále klid. Cestou po schodech dolů kapitán uvažoval, zdali přece jen neměl přijmout šlechticovu nabídku. Ale co. S poctivostí nejdál dojdeš.
…..A pak s úsměvem na rtech při vědomí, že co nevidět budou zastupitelské volby a odhodláním, že skrčkovi překazí jeho další vládu, vyšel před dům, kde ho již netrpělivě očekávali jeho lidé. Povzbudivě se na ně zazubil a řekl. „Je po všem. Jdeme domů.“

Autor: Anta

„ Tak co jste zjistil a jak jste dopadl Korbere?“ zeptal se starosta podrážděně.
Veliteli stráží se pod tónem jakým byl osloven podlamovaly kolena, ale nedal na sobě nic zdát. „ Mno, ehm... „ zakuckal se Korber, „Chytili jsme jednoho prodavače falešných lístků a z toho jsem pak díky usilovné práci, která mi zabrala mnoho času, úsilí a prostředků dostal jméno vedoucí k větší rybě...“
„ Buďte konkrétní a nemluvte v hádánkách Korbere! Varuji Vás, víte že nemám rád, když vše dlouho sáhle okecáváte! “ zuřil starosta. „ To jméno?!“ vyštěkl a bouchl do stolu.
„ Pikaso pane!“
„ Cože? Ten šejdíř a šarlatán? Nenechte se vysmát Korbere.“
„ Ano, je tomu tak pane. Ještě předtím než-li byl zavražděn se ke všemu doznal.“
„ Dobrá, to mi stačí. Můžete jít.“
Korber se uklonil a prakticky v předklonu i odešel. Až když za ním zapadl zámek dveří ulevilo se mu a narovnal se. Tfuj...odplivl si jako před dvěma dny, kdy tu byl naposledy. Zase taková potupa, běželo mu hlavou a zároveň mu vrtalo v hlavě, proč byl už od začátku jejich rozhovoru starosta tak podrážděný a odměřený. Vždyť odvedl svoji práci skvěle. Sice se nepodařilo zjistit kdo stojí za celou tou aférou s lístky, ale dílčí úspěch tu byl a to dost značný. Korber si to rázoval chodbou radnice, zadumán nad tím vším, div že nevrážel do lidí, kteří tu čekali na audienci u starosty.
Když došel k vchodovým dveřím, rozrazil dveře vší silou.
„ Sakra chlape dávejte přeci pozor! Málem jste mi zlomil nos a to by vás mohlo mrzet!“
Korber se rázem probral ze svých zmatených myšlenek. Před ním stál vysoký štíhlý muž středního věku, jehož postavu halil sametově černý plášť. Mnul si bolavý nos a Korber si nemohl nepovšimnout masivního zlatého prstenu s temně rudým drahokamem na jeho ukazováčku.
„ Omlouvám se pane za svou neomalenost,“ spustil Korber, když si uvědomil, že má co dočinění s evidentně velice vlivným a bohatým šlechticem. Tahle jeho neomalenost by ho mohla stát přinejmenším pořádné nepříjemnosti, kdyby jemu neznámý muž dostál svých výhrůžek.
„ Ještě jednou se omlouvám velectěný pane. Prosím račte...“ Korber přidržel dveře a gestem pravé ruky pobídl šlechtice ke vstupu. Ten se nenechal dvakrát pobízet a zmizel v davu přijímacího salonu. Když se míjeli všiml si Korber ještě jedné zvláštnosti a sice dlouhé jizvy na jeho obličeji.
Hmm zvláštní cizinec, pomyslel si Korber a odkráčel přes nádvoří do strážnice.

***

„ Co se vám stalo veliteli?“ zeptal se Koran, když viděl zachmuřelého Korbera.
„ Spousta věcí příteli,“ odvětil polohlasně, jako by sám pro sebe.
Korber si sedl k nevelikému stolu v rohu místnosti strážnice a hlasitě si oddechl.
„ Vidím, že vás něco trápí, ale na to znám lék. Amtos co chvíli přinese džbánek piva, to vám udělá dobře.“
„ To máš secsakra pravdu příteli, už aby tu byl,“ usmál se Korber.
Koran si přisedl.
„ A jak jste pochodil u starosty veliteli? Odměnil naší práci?“ dychtivě chrlil Koran jednu otázku za druhou a v duchu se už viděl na velké pitce jak dovádí s kurtyzánama.
„ No, tak to se obávám, že se dlouho nedočkáme!“ zabrblal Korber.
„ Jak to?!“ zděsil se Koran až mu hlas přeskočil.
„ Věci se mají jinak než se zdají...“
Korber nedokončil větu, neboť jejich rozhovor přerušil hlasitý příchod Amtose:“ Píííívo, pííívo se nese.“
Náhle se zarazil, když spatřil velitele.
„ No tak rychle, ať nespadne pěna,“ pobídl ho Korber, když viděl, že je poněkud konsternován.
„ Vy nejste naštvanej veliteli?“ optal se Amtos.
„ Naštvanej? To je slabý slovo. Jsem přímo nasranej, ale ne proto že mi tady děláte ze strážnice hospodu, ale proto, že jsme se opět nedočkali patřičného ocenění a uznání za naši práci!“
„ Tomu nerozumím,“ kroutil hlavou Amtos, když rozléval zlatavý mok do dřevěných pohárků.
„ Starosta nebyl s naší prací vůbec spokojen. Nechápu proč, ale jeho jednání bylo dosti asertivní a nepřátelské, skoro mám pocit jako bych mu vadil...“
Korber se na chvíli odmlčel a pak dodal:“ Nenecháme se odradit. Cosi tu smrdí a já zjistím co! Dnes večer se vydáme opět do ulic. Chci dostat další prodejce falešných lístků, jen oni jsou zdá se klíčem k dobrání se pravdy.“
„ A na to se napijeme!“ dokončil větu Koran.
„ Na dnešní úspěch!“ zaburácel Amtos.

***

Z blížícím se večerem byli již stráže na svých místech a plnili funkci takovou jaká se od nich očekávala. Jen Korber spolu s Amtosen, Koranem a Benym byli v civilních šatech a vyčkávali v místech kde stráže nebyli, čímž se zvyšovala pravděpodobnost na možný výskyt překupníků s falešnými lístky.
Netrvalo dlouho a v jedné zapadlé uličce zahlédl Koran krčící se malou postavu, kterak pokoutně cosi nabízí několika lidem. Ihned se obezřetně přimotal do malého shonu lidí, aby vyslechl rozhovor a zjistil jak se věci mají.
„ Mám tu posledních pár lupínků do první řady, dám je tomu kdo nabídne lepší cenu,“ nabízel své zboží malý liliput přezdívaný Velká huba. Koran jej ihned poznal. Tenhle malej všivák byl vždycky u všeho nekalýho.
„ Dám sto“ ozval se někdo z hloučku.
„ Dám sto padesát“ kdosi přihodil.
„ Beru vše a nedám ani vindru!“ Koran si své zatčení vychutnal. Liliputa čapl za kápy a celého jej zdvihl do vzduchu jako pírko. Do potenciálních kupců jako když střelí a liliputa málem trefil šlak.
„ Něco tady smrdí zdá se mi,“ konstatoval Koran a mhouřil oči jako kočka.
„ Já nic já ty lístky našel. Co je špatného na tom, že jsem je chtěl prodat a něco si tím přivydělat?“ snažil se liliput najít výmluvu s úsměvem.
„ Mno, tak našel a přivydělat jo? Přestaň si ze mně střílet a radši si dobře rozmysli co mi povíš!“ vygradoval vztekle Koran svá slova.
Ozvalo se hlasité polknutí. Skrček se snažil opět usmívat a ještě nasadil lehce provinilý a psí výraz ve tváři.
“ Jak říkám, našel jsem je.“
„ Jo a ještě mi řekni, že na kupce hnoje! Však oni tě ty srandičky přejdou Velká hubo. U čtyřhranek přejde humor každýho!“
Polk...

***

„ A to se podívejme koho to tu máme,“ zaradoval se velitel nad Koranovým úlovkem. „ Velká huba osobně, už jsme se dlouho neviděli skrčku, co říkáš?“
„ Zdravíčko veliteli,“ odvětil liliput a celý se při tom chvěl jako osika. Nicméně jeho nevinný úsměv a psí oči z jeho tváře nezmizeli.
„ Tak podívej se Velká hubo...“ začal velitel přísným hlasem a sedl si naproti liliputovi. “ ... mám pro tebe takový návrh. Buďto mi tady pěkně vyklopíš, odkud si vzal ty lístky, pro koho děláš, nebo řeknu tady Benymu ať dojde pro čtyřhranky a budeš zpívat stejně, akorát v jiný tónině. Jednoho zpěváčka už tu máme. Kapiš to?!“
„ Naprosto, šéfe,“ zbrkle kýval Velká huba a při pomyšlení na ty odporná tvoření mu vyskakovala vyrážka na zádech.
„ Tak začni,“ šťouchl do něj Korber.
„ Ty lístky mám od Márva mlátičky, to on přerozděluje lístky mezi prodejce.“
„ A dál?“
„ Co dál?“
„ Kde je bere on? A nezkoušej mou trpělivost paznechte!“ křikl Korber.
„ Nevím, vím jen, že on je nevyrábí. Ale říká se, že se ve městě objevil cizinec, hned po té smrti Pikasa a ten prý je dosti tajemný a zručný.“
„ Jaký cizinec?“ zbystřil Korber.
“ Jak vypadá? Povídej!“
„ Nikdo ho pořádně neviděl, ale já jej jednou spatřil, když jednal s Márvem. No moc jsem ho neviděl, byl zahalen v pllášti, ale všiml jsem ji jeho nápadně velké jizvy v obličeji.“
„Jizva! Plášť! Mám to!“ zajásal velitel až málem spadl ze židle.
„Díky Velká hubo. Dost jsi mi touto informací pomohl. Naše spolupráce se může ještě prohloubit. Pokud na to přistoupíš, zapomenu na to, že jsi prodával nějaké falešné lístky a ty tvé krádeže na jarmarku minulý týden bych mohl taky zapomenout, budeš-li prospěšný mé věci. Co ty na to?“
„ Pro tebe cokoliv veliteli...“

***

Korberův plán byl prostý. Velké hubě namluvil, aby se pokusil zjistit kde onen tajemný cizinec přebývá a hlavně, aby o celé záležitosti mezi nima dvěma pomlčel a nic nevyzradil, jinak že je celá věc ztracena. Velká huba vystřelil ze strážnice v noci a hned zmizel v tmavých a úzkých uličkách města. Korber moc dobře věděl, že liliput hned vše vyžvaní a přesně to potřeboval.
„ Pánové, mám neblahé a silné tušení, kdo za tím vším je. Proto nesmíme promarnit naší jedinou šanci. Vezměte si své zbraně a velte mužům nástup.“
Během chvíle bylo mužstvo čítající tucet stráží nastoupeno před městkou strážnicí v plné zbroji.
„ Jaké jsou rozkazy veliteli?“ otázal se Amtos.
„ Obklíčit dům starosty a vyčkávat. Beny si vezme koně a co nejrychleji dojede pro Hazduhura. Myslím že jej budeme potřebovat.“

***

Hodiny na radnici zrovna odbili půlnoc, když poslední muž městské stráže zaujal svojí pozici kolem starostova honosného domu. Gardisté se krčili v keřích a za mohutnými duby. Jejich rozmístění bylo dokonalé. Neproklouzla by ani myš. Nezbývalo než-li čekat.
Netrvalo dlouho a na cestě k domu stanula vysoká černá silueta. Plíživými kroky, využívajíc sebemenšího stínu se neslyšně blížila k domu. Kerberovi samou radostí z jeho vydařeného plánu zahořely plamínky v očích. Nemohl se dočkat až uvidí výraz ve tváři toho kdo jej tak nenávidí a kdo stojí za tím vším. Již nebylo pochyb.
Když tajemná postava zmizela v útrobách domu, vyrazil Korber spolu se svými muži za ní...

„ Co se stalo? Proč tak náhlá schůzka uprostřed noci?“ tázal se rozhořčeně starosta.
„ Věci se vymykají kontrole zdá se,“ promluvila klidným, leč mrazivým hlasem postava splývající v temném rohu místnosti.
„ Buďte konkrétní, už jste jako ten Korber, kterého tak nenávidím!“
„ O něm právě mluvím. Do všeho strká nos a už o mně zřejmě ví a to dost než-li by bylo vhodné.“
„ Tak proč jste ho už dávno nezlikvidoval? Proto jsem si vás najal, nebo už jste zapomněl, kdo vás platí?“ obořil se starosta.
„ Ne nezapomněl. Ostatně sám se o tom budete moci přesvědčit na vlastní oči.“
„ O čem to ksakru zase mluvíte? A proč se schováváte v tom stínu člověče? Dost mně to znervózňuje!“
„ Mluvím o tom, že ten kterého tak nenávidíte, stojí právě nejspíš za dveřmi. Asi víte hodně málo o mé práci.“
„ Cože?!“ vykřikl starosta zděšeně.
„ Vy jste ho přivedl...“
Nestačil doříct větu, když se ozvala rána od rozražených dveří jeho pracovny.
„ Ve jménu lidu této země a z pravomoci mně svěřené vás zatýkám pane starosto!“ vykřikl Korber triumfálně. Jeho družina vpadla do místnosti jako jeden muž a v mžiku kontrolovala celou místnost. Světlo z jejich loučí prostoupilo celou místnost.
Z rohu místnosti, náhle vyrazila jako šelma k útoku postava v černém plášti. V rychlém sledu událostí tasila lesklý scimitar a provedla několik smrtlných výpadů na Korbera. Ten se vyhnul smrtelnému výpadu v poslední chvíli, ale čepel nepřítele jej zranila na žebrech.
„ Za tohle mi zaplatíte vlastním životem!“ křikl vztekle Korber na tajemého nepřítele.
„ Nikdo se mi nemůže rovnat, zvlášťe ne vy. Do střehu!“
Další z výpadů směřoval na srdce. Korber měl co dělat, aby jej vykryl. Něž-li mohl cokoliv učinit, musel v rychlém sledu vykrýt další sérii nebezpečných výpadů. Zbraně zvonili jedna o druhou a boj se odehrával po celé místnosti. Nikdo ze stráží se neodvažoval zasahovat. Byl to osobní souboj, i když útočník zaútočil zákeřně.
Korber uhýbal a uskakoval, vykrývajíc při tom mnoho z úderů svojí šavlí. Prakticky od začátku se nezmohl na pořádný protiúder nebo výpad. Jeho protivník, byl neobyčejně hbitý a jeho umění s jakým zácházel se scimitarem bylo jedním slovem skvělé. Neustále jej zasypával přívalem úderů a těžce vykrývatelných serií. Již dlouho nenarazil na tak zdatného soupeře. Byl již na pokraji svých sil, ale jen díky jeho šermířskému umu, mohl stále odolávat rychlým výpadům protivníka. Co je tohle za člověka, že dokáže neustále takhle útočit? Jak to, že jeho stín byl všude a jeho pohyby tak rychlé, že jej nemohl prakticky zasáhnout?
Náhle Korber pocítil palčivou bolest v levé plíci. Strnul a hlava mu klesla. Díval se lesklou čepel scimitaru, jejíž špička mizela v jeho hrudi. Pramínek rudé krve plnil žlábek zbraně. Zatočila se mu hlava, podlomili kolena a pak klesl na zem. Poslední co viděl byl Beny jak přichází spolu s Hazduhurem, jehož doprovázelo jasné bílé světlo, jehož oslepující záře přímo spalovala. S vědomím toho, že svůj životní úkol splnil zavřel oči ...

Autor: Lobo

Malý Soan stál se svým otcem Kroanem v předlouhé frontě na odpolední duel mágů, již půldruhé hodiny. Slunce pražilo a tak byl Soan notně znaven dlouhým postáváním na přímém slunci. Nebylo tedy divu, že co chvíli zatahal otce za rukáv košile a neustále se při tom ptal, kdy že se na ně konečně dostane řada a jak dlouho budou muset ještě čekat. Neustále si při tom stěžoval, že jej bolí nožičky.
Kroan byl od neustálého přívalu jedněch a těch samých otázek notně otráven a netrpělivost jeho syna se přenesla nakonec i na něho. I když Soanovi bylo již devět let, nebyl ještě schopen porozumět zcela tomu, že si musí lístky vystát a že to není jako přijít do cukrárny k hotovému a nechat se obsloužit.
„ Poslouchej Soane,“ shýbl se otec ke svému synovi, když dostal nápad jak celou situaci vcelku jednoduchým, leč patřičně rizikovým způsobem vyřešit. „ Půjdu teď něco důležitého zařídit. Jakmile se vrátím, půjdeme rovnou do arény. Rozumíš?“
Chlapec cosi zamumlal a při myšlence, že zůstane sám v takovém davu lidí značně znervózněl.
„ Neboj se Soane. Jsi statečný chlapec. Můj syn! A můj syn se přece nebojí, ne?“
Soan jen přikývl na souhlas.
„ Zůstaň stát ve frontě, za chvíli se vrátím,“ uklidňoval ho otec.
„ Slibuješ, že se hned vrátíš?“
„ Než se naděješ jsem zpátky. Jen nikam nechoď.“ S těmito slovy zmizel Kroan mezi lidmi.

***

„ Takže, mám tu pár posledních lupínků pánové. Jsou toho, kdo dá víc, tak se neostýchejte, času není nazbyt,“ začal s bezelstným úsměvem malý překupník, zahalený v pršiplášti, jehož kapuce mu halila hlavu a z části zakrývala obličej. Mezi prsty žmoulal dva zlatavé lístky na dnešní odpoledne.
„ Dám osmdesát dolmenek,“ nadhodil kdo si z hloučku kolem překupníka.
„ Dám sto,“ přihodil další ze zájemců.
„ Stopadesát,“ ozval se Kroan. Hlouček zašuměl vzrušením.
Kroan teď doufal, že jeho nabídku nikdo nepřehodí a těšil se, že udělá synovi radost a ještě při tom ušetří.
„ Beru vše a nedám ani vyndru!“ Zaburácel hlas za Kroanovými zády.
„ Biřici! Zachraň se kdo můžeš!“ zakřičel někdo a dav se rozprchnul jako když střelí.
Malý překupník třepotal malými křivými nožičkami v divokém tempu, jak se snažil utéci. Když si však uvědomil, že jej drží silná ruka strážného asi půl metru nad zemí, jeho snažení skončilo a celá jeho postavička teď visela ve vzduchu zcela odevzdaně jako pytlík koblih u koňského zadku.
Kroan se ještě na konci uličky otočil, snad aby se ujistil, že lístky, které měl na dosah ruky, jsou opravdu nenávratně ztraceny. Byl si vědom toho, že teď již žádné lístky načerno nesežene, neboť taková to událost se mezi překupníky šíří vždy rychlostí blesku. Nezbývalo tedy nic jiného, než-li vzít malého Soana na ramena a vystát si poctivě frontu ...

***

Soan již seděl pohodlně vedle svého notně znaveného otce v ochozu arény, spolu s ostatními diváky. Přes lipové brčko upíjel limetkovou limonádu a oči mu jen zářili.
Hlas uvaděče ohlásil začátek duelu. Lidé začali tleskat a jásat. I Soan samou radostí vykřikl a div že nerozlil limonádu, když v nadšení rozhodil rukama.
Urostřed arény se z molekul vody obsžených ve vzduchu zhmotnil modrý mág. Diváci užasle vydechli. Krátkým zaříkadlem se teleportoval dál od středu, kde zůstal levitovat nad zemí. Bron-mir teď čekal na svého soupeře, hladíc si při tom svůj bílý pěstěný knírek. Oproti němu se zanedlouho zazelenala malá výseč písku v aréně. Z trávy vzrostl mohutný a košatý strom, skrze který se se zhmotnil Khamal, pán Krosanských lesů, jež ovládal zelenou magii. Svou magickou silou, dokázal přimět ožít celý les a vést jej do boje, tak jako se tomu stalo před sto dvaceti lety, kdy porazil hordy nemrtvých na jihu země.
Lidé v ochozech tleskali, jásali a vřeštěli nadšením. Oba mágové se pozdravili a naznačili smířlivé gesto. Byli dobří přátelé a jeden o druhém věděl co dokáže.
„ Nechť lepší zvítězí,“ zazněl hlas starosty z balkónku pro privilegované do nadšeného hlaholu lidí.
Mágové se jako jeden muž pustili do kouzlení. Bron-mir do vzduchu před sebou načrtl obrazec magické runy z které se zhmotnil elementál vzduchu. Khamal mezi tím vyndal z brašny u pasu zvláštní artefakt, který v jeho dlani pulzoval všemi barvami jaké jen lidské oko dokáže vnímat. Z jeho záře čerpal energii, skrze kterou kterou se obklopil valem trnitého křoví. Šlahouny rostlin se rozpínali do všech směrů až tvořili nepropustnou bariéru. Pak započal se složitým kouzlem...
Bron-mir byl pozorný a tak mu neušlo, že se jeho protivník snaží seslat silné kouzlo. Stačilo mu malé zaříkání na to, aby Khamalovi kouzlo přerušil. Vyčerpaný a udivený Khamal zhluboka oddychoval. Potřeboval nabrat síly. Musel však uskakovat před blesky, které na něho metal vzdušný elementál. Nejednou však jeho úhybný manévr nevyšel.

Boj byl v plném proudu. Lidé střídavě tleskali a lapali po dechu, to když se některému z mágů podařilo neobyčejně pěkné kouzlo. Aréna byla plná všemožné lítací havěti na straně jedné a lezoucí nebo plazící se havěti na straně druhé. Krosan povolal do boje skrze magii rozzuřené nosorožce z planin Kaldaru, kteří se valili na modrého mága obchvatem podél arény. Na druhé straně sváděli lítý boj elfové s ohromným džinem, který lámal jejich těla pod údery svých pěstí.
Bron-mir si byl vědom burácejícího se nebezpečí, které se na něj řítilo v podobě nosorožců. Takové to síle se nedalo čelit jinak, než-li co nejrychleji poslat rozzuřené stádo zpět do jejich domoviny. Neváhal proto ani chvíli a zopakoval několik magických formulí a z jeho konečků prstů se mihl záblesk směrem k hrozícímu nebezpečí. Ve stejném okamžiku se po nosorožcích slehla zem. Vážné nebezpečí tedy bylo zažehnáno, ale v zápětí se ukázalo další...
Khamalovi se podařilo přes veškeré úsilí Bron-mira převzít iniciativu a odolat prvotním nezdarům, i když byla jeho kouzla rušena modrými protikouzly a to zejména v počátku. Když se mu však podařilo seslat Kaldarské nosorožce, věděl že s tím už si Bron-mir jen tak lehce neporadí. Proti dorážejícím krkavcům povolal elfské lukostřelce, pro které byli snadným terčem.
Levé křídlo elfů pomalu, ale jistě začalo podléhat silnému protivníkovi, a tak Khamal skrze sílu rostlin jež jej obklopovali vdechl život Petrifiwoodskému válečníkovi, jenž oplýval obrovskou silou a vitalitou. Provazce trnitých šlahounů provázali jeho tělo natolik, že bylo jako ten nejlepší pancíř. Obrovitý golem se dal na pochod směrem k džinovi. Pod každým jeho krokem se zem arény otřásla. Brzy se do sebe oba kolosy zaklesli a jeden druhému zasazoval hrozivé rány. Zbytek elfů se jim radši klidil z cesty.
Khamal zkontroloval situaci, aby zjistil jak si vedou jeho oddíly. Zjistil, že pravá strana až na pár elfských lukostřelců je takřka prázdná. O nosorožce se postaral Bron-mir osobně. Tato okolnost ho sice netěšila, ale i tak věděl, že má zatím navrch.

Bron-mir byl rozmrzelý nad tím co viděl. Obrovský válečník pomalu ale jistě ubíjel džina a na obloze už zbylo jen pár krkavců, kteří postupně padali do arény pod přívalem šípů. Elfové se nebezpečně přibližovali a jejich odhodlání živil svou magií Khamal. Postupně jednoho po druhém obdarovával brněním ze stromové kůry, aby tak odolali Bron-mirovým ledovým bleskům, které posílal do jejich řad. Když však viděl, že jeho kouzla nemají pražádný účinek povolal do arény čtyřhlavou hydru, přímo doprostřed elského oddílu, která by snad mohla zastavit, nebo alespoň na chvíli zadržet jejich útok. Zprvu se zdálo, že hydra bude pro elfy nepřekonatelný problém, neboť její ozubené čelisti pronikali brněním jako nůž máslem...

Khamal reagoval na změnu situace tím, že posílil některé elfy obrovitým vzrůstem. Nyní se mohli měřit s hydrou. Čepele jejich mečů teď již dokázali pronikat tvrdou šupinatou kůží. V bolestivé agónii se hydra vrhla z posledních sil na dorážející nepřátele. Několik jich vskutku padlo, ale s ubývajícími silami její vzdor slábl...
Obrovitý válečník triumfálně zadupal svého protivníka do prachu arény a vydal při tom triumfální pokřik. Osazenstvo v hledišti ani nedutalo a jen vytřeštěně sledovalo neuvěřitelný zápas. Vše se schylovalo ke konci. Khamal měl zcela evidentně navrch, jeho bojovníci a bájní tvorové byli po celé aréně a Bron-mir se bránil z posldeních sil, obklopen několika zvláštními tvory, jejichž mohutný pancíř jej chránil před dorážejícími útočníky a šípy. Khamal dal povel svým jednotkám, aby zastavili útok. Bron-mir to ocenil a věděl, že mu Khamal nabízí, aby se vzdal a byl ušetřen porážky. I když chvíli přemítal o tom, zda-li má nabídku přijmout, neboť se zrovna tak bál ostudy z toho, že by vzdal, nakonec přeci jen přistoupil na návrh svého přítele.

Publikum tleskalo oběma mágům ve stoje, neboť viděli hezký zápas a nikomu ani pramálo nevadilo, že se nakonec modrý mág vzdal. Všem se výstup obou mágů líbil a každý si odnášel domů plno nových zážitků ...

Autor: Lobo

Být bohatý je velice příjemné. Ale být mnohem bohatší než bohatý, to je přece podstatně lepší. A to Cao Cao, Lord of Wei dobře věděl. Sám byl až nechutně bohatý a rozhodně na tom nehodlal nic měnit. Jeho majetek byl tak obsáhlý, že písaři při vyplňování výročních zpráv popsali celé stohy pergamenů. Skoro by se dalo říci, že lordovy majetky jsou nevyčíslitelné a neodhadnutelné. Kosti hrabivých písmáků ležící v plesnivých hrobkách by však mohly hovořit o opaku. Cao Cao měl i při ohromující velikosti svého jmění detailní přehled o jednotlivých, byť na první pohled titěrných položkách. Akumulace stále většího bohatství, které by mu mohli závidět leckteří králové, byla jeho vášní a téměř jediným koníčkem. Tedy kromě čarování. I v tom byl rovněž velmi dobrý a nutno podotknout, že tyto dva zájmy se velmi dobře doplňovaly. Když svého cíle nemohl Cao dosáhnout penězi, uchýlil se ke kouzlům. A ta byla mnohdy i mnohem méně nákladná než takový úplatek. Jeho obchodní či jiní partneři se dělili na nenadále zbohatlé a na neočekávaně zesnulé.
O turnaji se dozvěděl od svého mnohaletého správce Akua. Znal ho již tak dlouho, až se mu někdy do hlavy draly zvrácené myšlenky jako „přátelství“, „důvěra“ či „náklonnost“.
Brrr. Až mu z toho pomyšlení naskočila husí kůže. Každopádně Akua byl věrný a loajální sluha. O tom nebylo pochyb a proto si ho lord tak dlouho držel.
...Turnaj. Proto sem do města přijel. Zúčastnit se velkolepého zápolení mágů. Nikoliv však jako divák, ale jako bojovník....a hlavně sázkař. První dny pečlivě sledoval průběh sázek. Studoval chování handlířů a párkrát si i vsadil. Všechno šlo hladce. Bylo poznat, že v tak velikém městě má podsvětí velký kapitálový potenciál a sázky byly přijímány do závratných výší. Nikdo však nebyl tak bláhový, že by vsadil na výsledek jakéhokoliv z turnajů značnou část svého majetku. Nikdo kromě Cao Caa...
...Písek arény se třpytil v odpoledním slunci. Bylo nádherně, jako ostatně již několik dní, což byla ostatně zcela nepochybně zásluha pořadatelů, kteří si krásným počasím zajistili plné ochozy a přecpané tribuny. Cao přivřel oči a do poslední chvíle si probíral svůj plán a pátravým zrakem si měřil přicházejícího mladíka v nevkusné černé róbě, ve které muselo být příšerné vedro. Neubránil se úšklebku. Bude si muset pospíšit, jinak se mladý nekromant usmaží v tom horku zaživa. Ano, zná ho. Je to čerstvý absolvent Horeblenské školy posmrtného života. Velmi nadaný a do budoucna rozhodně i nadějný nekromant. V tomto okamžiku však příliš mladý. Tak mladý, že i sázkaři výsledek jejich zápasu ocenili kurzem 1:13. Askari je v tomto klání jednoznačně outsiderem, to věděl každý. Cao se pousmál a opětoval pozdrav. Velmi příjemné odpoledne.
...Vzduch v aréně začal houstnout napětím. Lidé se zatajeným dechem sledovali, s čím se oba mágové předvedou. Souboj dvou temných škol, to tu ještě nebylo.
...Iniciativu horlivě převzal mladík Askari a začal ve vzduchu načrtávat jednotlivé symboly kouzla.
„Moc pomalé hochu“, blesklo lordovi hlavou. Pak za provedení krkolomného gesta seslal své první dnešní kouzlo. Temný rituál bylo jeho oblíbené. Mág po vyvolání rituálu pocítil obrovskou sílu a dal se opět do práce. Po chvíli se nad pískem arény zhmotnila spektra a svůj hypnotický zrak upřela ke svému cíli - mladšímu z mágů jenž se, již značně zpocený, snažil dokončit své první kouzlo.
...Spektra hbitě vyrazila. Oči jí rudě žnuly, jak dva karbunkly. Blížila se.
...Askari na poslední chvíli dokončil své vzývání a z prachu a písku povstali dva kostění bojovníci. Kostry vzhlédly a jejich zbraně vystřelily vzhůru. Letící spektru však zasáhnout nedokázaly. Proto obrátily pohledy prázdných očních důlků na dalšího možného protivníka - lorda Caa.
...Cao zůstal v klidu. „Jen nic neuspěchat“, říkal si. Kostěných dotěrů se však nějak zbavit musel. Nestál o to, být naporcován jejich nehezkými, rezavými meči. Povolal tedy jednoho ze strážců svého rozlehlého panství. Černý rytíř se arénou prohnal jako vítr. Kopyta válečného koně temného jako noc, zaduněla ozvěnou a zvířila vlnu prachu. Rytíř trhl opratěmi, až se sliny mohutného oře rozlétly do stran a ten změnil směr. Černý se vydal na pomoc svému pánu. Antracitově zbarvený meč se zasyčením opustil pochvu.
...Askari byl v těžké situaci. Své síly poslal vpřed a seslání dalšího z kouzel mu velmi ztěžovala neodbytná spektra. Několikrát se mu podařilo uhnout před jejím výpadem. Jednou ho však úspěšně zasáhla svým pařátem, který ač nehmotný, bolestivě projel jeho tělem. Kouzlo, které měl již skoro dokončené, bylo to tam. Spektra jej oblétla v kruhu a vydala vysoký, kvílivý zvuk, až si obecenstvo s hrůzou v tvářích zacpávalo uši. Pak se na poraněného mága opět vrhla. Tomu však chvíle oddechu stačila k tomu, aby dokončil další z kouzel, které nyní vyslal vstříci letícímu přízraku. Temný, dýmu podobný proužek syrové magie se kolem spektry bleskově ovinul a v mžiku z ní vysál všechen život a přízrak se tak, jak se objevil, zase rozplynul. Do mladíkových žil jako by se vlila nová síla, začal připravovat další kouzlo.
...Černý jezdec máchl mečem. Trup bližšího z kostlivců se začal hroutit k zemi. Nežli stačil druhý cokoliv učinit, zpřelámal mu kůň svým prsním pancířem všechna žebra a hlava lupla pod jeho kopytem jako vyschlý ořech. Rytíř pozdvihl triumfálně své ostří. Náhle jej však udivené výkřiky diváků donutily se otočit. Mladý Askari mohutně gestikuloval pažemi, což mělo za následek, že se roztříštění kostlivci začali regenerovat. Po chvíli již stáli zase na nohou a ohrožovali lorda Caa. Jezdec se s koněm zprudka otočil jako věžní korouhev v silném poryvu větru a hnal se na vzkříšené nepřátele. Po jeho útoku z nich opět moc nezůstalo. Kdyby bylo možné pohlédnout pod jeho černou přilbu, snad by se i usmíval. Obě kostry se však začaly opět seskupovat.
...Cao Cao, lord of Wei byl s dosavadním průběhem duelu spokojen. „Hlavně pomalu, žádný spěch“, říkal si. Nějakou dobu již pracoval na velkolepém vyvolání, které se rozhodl dokončit právě v tuto chvíli. Po vyřčení poslední slabiky kouzla zmizel lord v oblaku černého dýmu. Když se kouř rozptýlil, ohromené přihlížející publikum zaregistrovalo, že Caovi za tu chvíli narostla podivná křídla. Nebyla to však křídla a rovněž nepatřila lordovi. Záhyby sametově černého pláště se pomalu vyrovnaly, to jak jeho nositel svěsil ruce. Cao měl vždy smysl pro dramatičnost. Za jeho zády stála postava o dobrou hlavu vyšší než mág. Z pláště jí vyčnívala jen bledá, holá hlava s naběhlými žilkami, horečnatýma očima a rudými rty. A rovněž bílé ruce s dlouhými nehty. Postava ukročila a mírně sklonila hlavu v němém pozdravu a neznatelně se usmála. Při jejím úsměvu přeběhl nejednomu z přihlížejících po zádech mráz. Dlouhé, bílé tesáky bez kazu se zatřpytily v odpoledních paprscích. Upír přivřel víčka a ta se mu při krátkodobém telepatickém spojení se svým mistrem mírně chvěla a vypadalo to, jako by pomrkával. Po několika okamžicích opět oči otevřel. Jeho duhovky měly již barvu krve. Bleskurychlým pohybem rozevřel plášť a vznesl se do vzduchu. Ochozy zašuměly ohromením.
...Mladý mág využil chvilky, kdy Cao vyvolával vampíra a sám dokončil další z kouzel. Přestal podporovat neustále se obrozující kostlivce, které černý rytíř v mžiku rozsekal na drobné kousky. Kosti démonických bojovníků, které již nebyly nekromantem regenerovány, se rozpadly v prach. Rytíř chvíli očekával s napřaženým mečem na jejich další reinkarnaci, ale vida, že se nic neděje, vyrazil tryskem k Askarimu. Nekromant na poslední chvíli zaklínadlo dokončil a před jezdcem vyrostla ohromná zeď. Byla celá z kostí. Černý stačil koně strhnout na poslední chvíli. Zeď byla nad jeho síly.
...Askari však věděl, že létající monstrum jeho zíďku snadno překoná, tak se vybičoval k náročnému kouzlu, které si vyžadovalo jeho veškerou soustředěnost. Celý zbrunátněl a tělo mu z toho úsilí zbrotil pot. Ještě než upír překonal polovinu vzdálenosti, vyvolal ze záhrobí spektru, kterou sám nedávno zahubil. Spektra vylétla nad zeď a vyčkávala na svého soupeře.
...Lord of Wei pečlivě kontroloval situaci. „Nic se nesmí pokazit, v sázce je příliš mnoho“, blesklo mu hlavou. Neměl zatím v úmyslu jakkoliv podpořit upírův útok, či jej posílit některým z pestré škály očarování. V klidu sledoval, jak jeho favorit zaútočil.
...Útok byl bleskově rychlý a brutální. Upír se vrhl na spektru jako saň. Zaťal dlouhé pařáty levé paže do jejího boku a pravačkou jí uchopil za hlavu, kterou jí ohromným tlakem sklonil až k její hrudi. Spektra je sice stvoření nehmotné, ale tato skutečnost jako by útočníkovi vůbec nevadila. Spektra za nelidského kvílení kolem sebe máchala pařáty a snažila se upíra vážněji poranit. Uvolnit si hlavu ze železného sevření se jí však nepodařilo a jí způsobená zranění útočníka nedokázala zastavit. Bledý netvor zasyčel. Tlak paží nepovolil, ba naopak zesílil. Kdyby měla spektra nějaké kosti, bylo by určitě slyšet jejich praskání. Rychlostí útočící kobry se sklonil k její hlavě a bílými tesáky jí rozerval hrdlo. Spektra sebou zaškubala a opětovně se odporoučela do říše mrtvých. Upír nelidsky zařval a v tribunách to zašumělo. Bledé tělo zahalené do pláště se pojednou začalo zvětšovat. Ruce, pařáty, tělo, hlava, tesáky. Všechno. Vampír již nyní měřil notně přes sedm stop. Arénou zazvonilo několik narychlo seslaných ochranných kouzel.
...Cao se usmál a zamnul si ruce. I přes konečný výsledek turnaje bude určitě považován za jednoho z jeho nejlepších mágů.
...Slunce neúprosně pražilo a horký vzduch se nad pískem arény jemně tetelil.
...Askari neměl moc času. Spektra útočníka moc dlouho nezdržela. Vida, že na něj monstrum nyní již posílené opět útočí v chvatu seslal malého létajícího impa. I když šlo o jednoduché vyvolávací kouzlo, nebylo to kouzlo jeho oboru a navíc bylo tak rychle seslané, že si vyžádalo dost jeho sil. Vlasy již měl promočené a kolem uší mu stékaly pramínky potu. V kutně bylo vedro k zalknutí. Krátce po vyvolání impa zmobilizoval veškeré síly a vyslal na upíra vlnu teroru.
...Intenzivní pocit strachu, zničení a zkázy se kolem upíra prohnal jako větrná smršť. Upíra však kouzlo nezastavilo, spíše popudilo. Bojovně vysunul bradu a přes vyceněné tesáky výhrůžně zasyčel. Pak ve vzduchu krátkým skokem překonal vzdálenost, která ho dělila od impa. Malý impík s blanitými křídly se zmateně rozhlížel kolem. Pak mu padl zrak na vampíra a oči se mu z hrůzou rozšířily. Marně se pokusil dostat z dosahu rozběsněného tvora. Upírovo ruce se ovinuly kolem jeho hlavy. Pak útočník mocně trhl. Trhnutí bylo tak silné, až impovi oddělilo hlavu od těla. Ten se v němé agónii rozplynul. Tělo vampa se opět zvětšilo. Už měřil téměř deset stop.
...Zoufalý necromant vida, že teror se minul účinkem a imp zadržel upíra ještě méně, než spectra, se z posledních sil snažil seslat nějaké kouzlo. Horečně přemýšlel nad vhodným zaklínadlem. Po zádech mu tekly stružky potu. Mezitím již upír přelétl kostěnou hradbu a snesl se až k němu do písku arény. Rudýma očima se pobaveně pásl na mladíkově strachu a bezmoci. Pak jakoby ledabyle máchl otevřeným spárem. Askari odlétl tři metry vzad a zhroutil se do písku. Rána to byla strašná a dost jím otřásla, přesto se však zdvihl a pozvedl ruce v posledním zoufalém pokusu o odpor.
...Na tento okamžik Cao čekal. Rozhodně neměl v plánu, aby upír mladíka dorazil. Před zápasem vyslal sluhu Akua, aby jako náhodný divák vsadil značnou sumu peněz na výhru Askariho. Nikdo z handlířů však nechtěl přijmout Akuovu navrhovanou sumu i přes vysokou kurzovou pravděpodobnost, že vsazené peníze prohraje. Milion dolmarek je ale i tak dost vysoká sázka, která by hravě vystačila na provoz celého města po tři měsíce.
...Cao již měl nachystané kouzlo obětování, které mohl spustit, aniž by si toho kdokoliv všiml. Čekal jen na vhodnou příležitost, kdy se mladík vzchopí k dalšímu z kouzel. Pak hodlal své kouzlo vypustit a nasměrovat na sebe. Obětovaným by byl právě upír. Pak už by se to nějak vyvinulo. Měl vymyšlenou teorii, že by mohl při sesílání složitého kouzla udělat chybu končící fatálním neúspěchem. Fatální nezdar jej sice uvrhne do bezvědomí, ale před lidmi si zachová tvář jakožto schopný mág okázalých kouzel a hlavně...třináct milionů dolmarek už drobné zklamání z turnajového vyřazení hravě vyléčí.
...Lord teď visel očima na Askarim. Za chvíli to spustí. „Hochu, no tak, čaruj už konečně něco“, bručel si pro sebe. Askári se vztyčil a pohlédl do růdých očí nelítostné bestie, která se nad ním skláněla na rozkročených nohou. Celé tělo ho pálilo a bolelo. Neměl snad již ani kapku vody v těle. Obličej měl celý brunátný. Lapal po dechu a před očima se mu dělala barevná kola. Z posledních sil chtěl seslat záchranné kouzlo. Cao ucítil přítomnost magie. To je ta chvíle, na který čekal. Uvolnil své kouzlo a vampír se za nervy drásajícího skřeku propadl do světa stínů. Cao si oddychl. To bylo na poslední chvíli. Pohlédl na Askariho.
„Ale NE!!!!“, zachrčel.
...Absolutně vyčerpaný necromant, který se snažil z posledních sil odvrátit hrozbu své prohry, nevydržel to napětí, vyčerpání a úmorné vedro a ztratil při svém zoufalém pokusu o zvrácení průběhu turnaje vědomí a bezvládně se zhroutil do písku. Hradba kostí, kolem které dosud obezřetně objížděl rytíř znenadání zmizela.
...Obecenstvo propuklo v jásot. Z ochozů zaznělo Caovo jméno a orchestr spustil oslavnou famfáru. Cao Cao, Lord of Wei byl vítězem. S tím přece snad každý počítal. Tedy skoro každý.
...Mág celý zbrunátněl. Sevřel ruce v pěst a stiskl zuby, až sklovina zapraskala. Právě přišel o balík peněz. Měl vztek. A velký. Tohle si někdo zodpoví...
...Když však k sobě viděl přicházet skupinu pořadatelů přinášejících mu gratulace, přinutil se uvolnit a dokonce se i usmíval. Ve skrytu duše však nebyl šťastný ani za mák. Ba naopak. Zuřil!

Autor: Anta

Sluneční paprsky dopadaly skrze pestrobarevnou vitráž malého okna místnosti na Korberovu bledou tvář. Velitel stráží ležel na masivní dubové posteli, zdobené rytbou bájných stvoření a magických run, které pulsovaly matným namodralým světlem. Obličej měl zalitý potem a hrudník měl ovázaný obvazy. Na stolku u jeho hlavy v malé perlové misce doutnaly čerstvé léčivé bylinky ...
Korber ztěžka a pomalu otevřel víčka a hned je zase zavřel, to když jej oslnilo ostré světlo. Znovu je otevřel, až když si zastínil výhled rukou. Skrze prsty hleděl rozostřeně do okenní vitráže, která se utápěla ve vlastním barevném spektru. Krátce zamžoural a hned na to dostala pestrobarevná mozaika jasné a ostré tvary. Pod ní seděla na vysoké dřevěné stoličce postava muže v bílé róbě, proti stejně vysokému stolku, na kterém ležela velká a objemná kniha vázaná v kůži zdobené stříbrem a několik dohasínajících svíček, jejichž vosk vytvářel na hranách stolku dlouhé krápníky. Starý muž do ní zapisoval dlouhým pavím brkem tajemné runy. Vždy, když každou z nich dopsal, runa na okamžik vzplála jasným bílým zábleskem.
Korber se pokusil posadit. V žebrech mu projela prudká bolest až zaúpěl.
„ Měl by si raději odpočívat a neplýtvat silami, příteli, “ promluvil starý muž od stolku zanechaje svého psaní.
„Jsi to ty Hazduhure? “ Hlesl naléhavě Korber, když zaslechl jemu známý hlas.
„ Ano, jsem to já Korbere, “ uklidnil jej starý muž.
Korberovi se konečně podařilo opřít si bedra o pelest ač ho stálo značné úsilí. “ Pověz mi, jak dlouho u tebe ležím? “ Optal se sípavým hlasem.
„ Dnes tomu bude čtvrtý den, co léčím tvé rány, “ odpověděl Hazduhur a opatrně slezl ze stoličky.
„ Jsem tvým dlužníkem na věky věků, “ pronesl Korber vděčně, když si k němu Hazduhur přisedl.
„ Od čeho jsou přátelé, “ usmál se Hazduhur a z váčku u pasu nabral troška zlatavého prášku. “ Přátelé si pomáhají, když je to potřeba a ne proto, aby si dlužili, “ dokončil mág svojí myšlenku a pak pronesl krátkou magickou formuli, při které rozhodil léčivý prášek na obvazy.
Korber cítil, kterak jím prostupuje příjemné teplo. Zavřel oči a poddal se příjemnému pocitu ...


***

Když se Korber probudil po druhé, byla již noc. Mdlý svit měsíce nedostatečně osvětloval skrze okénko malou část místnosti a nebýt svícnů, které samy vzplály, když se Korber pokusil vstát, určitě by si byl natloukl. Kouzla Hazduhura jsou vskutku mocná, pomyslel si Korber a šoural se opatrně ke dveřím.
„ Hola hej, pěkně nám vítej, “ zaradoval se Amtos, když se ve dveřích objevil Korber. „ Počkej veliteli, pomohu ti, “ přiskočil a podepřel Korbera.
„ Díky můj věrný Amtosi, “ usmál se unaveně velitel, když se opřel.
Oba se posadili k malému dubovému stolu v neveliké místnůstce, která byla spojena krátkou chodbou s točitým schodištěm. Amtos zapálil v malých otvorech ve zdi několik svíček.
„ Jsem rád, že jste se konečně probral z toho nekonečného spánku veliteli. Už jsme ani nedoufali, ale Hazduhur je mocný kouzelník a léčitel. “
„ Ano, Hazduhurovi dlužím mnoho a nebýt jeho kouzel a péče, zřejmě bych již nebyl mezi živými, “ přitakal Korber.
„ Měl jste ošklivou infekci v krvi. Blouznil jste ze spaní a měl vysoké horečky, “ pokračoval Amtos, “ ale dostal jste se z toho a nyní je čas myslet na věci příjemnější, “ a podal na stůl něco málo zvěřiny a ovoce z vaku jenž ležel vedle něj.

„ To si nechám líbit, “ rozzářil se Korber, “ dobrou pečínku nikdy nelze odmítnout, “ dodal, hned po té co se s chutí jemu vlastní zakousl do kusu šťavnatého masa, vonícím po medu a mandlích.
„ A proč vlastně trávíš svůj čas tady? “ zeptal se Korber, když zrovna nežvýkal.
„ Již jsi zapomněl pane? Přece ten zákeřný zabiják, “ zvážněl nebezpečně Amtos. „ Mohl by se pokusit vás znovu zabít! “
„ Copak on nebyl chycen a předán spravedlnosti? “ zarazil se Korber.
„ Bohužel ne. Podařilo se mu utéci i přes to, že se jej pokoušel zastavit sám Hazduhur. Útěk se mu zdařil za pomoci černé magie. Hazduhur se domnívá, že tomu záhadnému vrahovi někdo pomáhá. “
„ To by, ale znamenalo, že celá ta aféra se starostou má širší pozadí, “ zamyslel se Korber nahlas.
„ Může tomu tak být a nemusí, “ ozvalo se z chodby.
„ Korane, Beny, vy jste tu také? “ zvolal radostně Korber k přicházejícím postavám.
„ Ano a dole u vchodu hlídají další dva muži, “ odpověděl Koran.
„ Ti nejlepší! “ Doplnil jej Beny, který měl co dělat, aby prošel úzkou uličkou.
„ Posaďte se a vyprávějte co se stalo za ty čtyři dny, co jsem prospal, “ naléhal Korber, když si podával ruce se svými přáteli.
„ Myslím že vám to řekne Hazduhur sám již brzy, “ odpověděl Koran.
„ Přinesl jsem vaši vaši zbroj a nějaké věci, “ promluvil Beny a podal veliteli objemný kožený pytel.
„ Tedy dobrá mí dobří přátelé, “ odhodil Korber zbytky pečínky a otřel si mastné ruce do fáčů. „ Nejdříve ze sebe uděláme opět člověka se vším co k tomu patří, “ promnul si husté strniště na tvářích ...

***

Pozdní večeře se podávala v přízemí Hazduhurova domu v sálu určeném pro ty nejlepší hosty a přátele. Obdélníkové místnosti se spoustou mnoharamenných svícnů a bohatých tapisérií vévodil na mramorem vykládané podlaze dlouhý stůl zdobený slonovinou. Na jeho desce byly mísy plné exotického ovoce, pečených bažantů a koroptví. Ve velikém krbu se opékalo selátko, jehož vůně dráždila všechny přítomné a zejména pak Benyho, který krom ovoce již snědl vše na co dosáhl. Zlatá kůrčička jej hypnotizovala natolik, že z pečínky nedokázal odtrhnout oči. Hlavou kopíroval otáčivé pohyby selátka na rožni, který byl poháněn magickým zaklínadlem Hazduhura.
Všichni přítomní se bavili a víno a medovina tekla proudem.
„ Dovolte, abych připil na brzké uzdravení velitele a čestného rytíře města, sira Korbera, “ přerušil hlas Hazduhura všechny přítomné.
Sál uznale zašuměl a Korber byl v rozpacích a jen nevěřícně hleděl na Hazduhura.
„ Na našeho velitele, “ ozval se Koran.
„ Ať žije, “ přidal se Amtos.
„ Ať žije, “ přidali se ostatní a sklínky a džbánky zazvonily.
Než se Korber vzpamatoval, vzal si jej Hazduhur stranou.
„ Nemohu tomu uvěřit Hazduhure. Já a rytíř, “ divil se užasle Korber.
„ Ano, proč se divíš? Vždyť jsi jím měl být už dávno za své činy, ale této pocty se ti dostalo až nyní, po té co jsi lidu odhalil pravdu. To že by mohl být starosta zkorumpovaný nikdo nechtěl věřit. Ty jsi dokázal, že tomu tak je a nasadil při tom vlastní život. Tvé jmenování proběhne oficiálně až budeš zcela zdráv. Nicméně titul rytíře ti náleží již nyní. “
„ Ten cizinec Hazduhure, “ rozpomněl se Korber, „ kam zmizel? “
„ Jako by se po něm zem slehla. Nikde ani stopa. Ale je dost možné, že se ukrývá v katakombách města. “
„ Atmos se zmínil, že prý jsi říkal, že mu někdo při útěku pomohl. “ Korber se napil.
„ Ano, dost věcí tomu nasvědčuje. Tak silnou černou magií, která byla při jeho útěku použita, musí vládnout silný a zkušený mág. “
„ Hmm, “ špulil rty Korber, “ a co starosta? Co se stalo s ním? “
„ Byl postaven před tribunál a v krátkém procesu zbaven všech práv šlechtice a zbaven majetku ve prospěch města, “ odpověděl Hazduhur.
„ A nový starosta je tedy kdo? “
„ Já, “ usmál se Hazduhur.
„ Lid volil moudře. Gratuluji Hazduhure, “ blahopřál upřímně Korber.
„ Dost řečí, pusťme se do jídla, “ ukončil jejich rozhovor Hazduhur a krátkým gestem ruky obklopil nic netušícího Benyho, který se chystal ukrojit z pečínky, neprostupnou mentální bariérou ...

Autor: Lobo

Boje mágů v aréně města Karnadosu probíhali již několik dní a nadšení lidu nebralo z neutuchající slávy kolem celého klání konce. Nic na tomto všeobecném veselí nemohl změnit ani černý škraloup starostova jednání, ve věci prodeje padělaných lístků, či tajemný cizinec o jehož počínání neměl obyčejný lid ani ponětí. Ba naopak. V lesku chrabrých činů velitele Korbera tato skutečnost v myslích prostých lidí téměř vymizela. Každý se nechal unášet slavnostním duchem, v kterém teď město žilo o to více, neboť vedle duelů se chystala pompézní ceremonie na počest Korbera. V ulicích to žilo až do velmi pozdních nočních hodin. Malý i velcí živnostníci si mnuli ruce nad tučnými výdělky. Nikdo nepřišel zkrátka, každý mohl vydělat na všem. Při takovýchto oslavách nikdo moc nehleděl na peníze. Každý se chtěl bavit, nebo pobavit ...

„ Máš pěknou tvářičku, kočičko, “ prohodil oplzlým hlasem podnapilý zrzek v otrhaných šatech, když se přichomejtl k mladé dívce, stojící na rohu špinavé uličky. Téměř večer co večer se zde nabízela.
„ Nesahej na mne, ty ožralý prase! “ křikla s opovržením a odstrčila jej.
„ Ale copak, copak? Ty budeš dělat drahoty? Tak za kolik? “
„ Řekla jsem nešahej na mně! Táhni zpátky do chlíva, “ vztekle odštěkla a uštědřila mu políček.
„ Ty špinavá couro! Já tě naučím! “ zařval muž a chytl dívku pevně za obě ruce. Pak ji přitiskl na zeď a začal se na ní neurvale sápat.
Žena se bránila jak mohla, ale nebylo jí to nic platné. Spíše tím podpořila jeho agresi vůči ní. Když začala křičet, hrubě jí udeřil do obličeje.
„ Však já ti ukážu, ty malá couro. Ještě se ti to bude líbit. “
Ve chvíli kdy se násilník snažil vykasat dívce sukni, ucítil jak jej někdo prudce a pevně chytl za vlasy a za kazajku.
„ Co to, kdo to... “ zakoktal překvapeně, než jeho hlava posloužila co by beranidlo na cihlové zdi místního domu.
„ Zkus ještě někdy sáhnout na mou sestru a dopadneš mnohem hůř, ty dobytku! “ zaburácel urostlý mladý muž, který se teď tyčil nad tělem nebožáka s rozbitou hlavou, jako obr.
„ Snad si ho nezabil? “ zhrozila se dívka.
„ Neboj, jenom spí, “ uklidnil ji. “ Pojď, jdeme domů. “


***


„ Proč stále nabízíš své tělo sestřičko? “ zeptal se zarmouceně Marel, když Sina donesla bylinkový čaj a konečně si sedla ke stolu.
„ Tvé příležitostné výdělky nejsou valné a nějak se uživit musíme, “ odpověděla zasmušile a pohlédla při tom na dva o dost mladší bratříčky, kteří spali na popraskané staré peci u dveří neveliké tmavé světnice.
„ Už to nemusíš dělat, “ pohladil ji, “ sehnal jsem velice dobře placenou práci, “ usmál se a vyskládal na stůl padesát dolmenek.
„ Co mi to tu povídáš? “ divila se, jako by nevěřila tomu co slyšela a viděla.
Marel vstal a položil před Sinu nablýskaný meč. „ Od zítřejšího dne nastupuji u městské stráže jako gardista. “
„ Já, já, nevím co na to říct, “ uronila slzu a vrhla se mu kolem krku.
„ Stačí, když mi slíbíš, že už tě nikde neuvidím nabízet se. “
„ Slibuji. “

***

V hostinci u Prašivého osla panovalo bujaré veselí už od brzkého odpoledne. Veliká místnost se otřásala dobrou náladou všech přítomných a přes kouř doutníků a dýmek nebylo téměř vidět. Nikdo si ani nevšiml tajemného muže v plášti, který právě vešel. Ihned si to namířil ke schodišti do vyšších pater s pokoji.
„ Vstupte. Již vás očekávám, “ ozval se hlas za dveřmi, sotva tajemný muž zaklepal.
„ Jakých služeb si žádáte lorde? “ promluvil muž skrývající se ve stínu místnosti.
„ Sakra chlape, kdybych nevládl černou magií, myslel bych si, že si pro mne přišla sama smrt! Jak to děláte, že jsem vás neviděl přijít dveřmi? “ neskrýval Cao Cao své uznání nad dovednostmi tajemného návštěvníka.
„ Pracuji na sobě, “ odpověděl stručně muž, když se jeho silueta vynořila ze stínu.
„ To je dobře. Proto jsem si vás také povolal. Takže přejděme k věci, příteli. “ Cao Cao zmizel, aby se v mžiku zhmotnil s děsivou posmrtnou maskou před cizincem.
„ Poslouchám, “ odvětil chladným hlasem muž s ošklivou jizvou na tváři ...

***

Druhého dne časně z rána se Marel rozloučil se Sinou, která mu požehnala a vyrazil nejkratší cestou k budově městských stráží. Kráčel hrdě s vypnutou hrudí a meč, který včera dostal se mu při jeho sebevědomé chůzi houpal u boku. Znal ulice Karnadosu dobře, i to mu pomohlo získat místo u stráží, a tak mu cesta zabrala necelou půlhodinu. Město se teprve probouzelo, když dorazil k posádce.
„ Pojď dál chlapče a posaď se u nás, “ uvítal jej Koran s úsměvem.
„ Děkuji, pane. “
„ Hmm, vychování ti nechybí. To je dobře. Ne ale, aby si jednal v rukavičkách s lumpama. Na ty se musí jinak! Rozumíš? “
„ Nebojte se pane. S těma si umím poradit! “ pravil rozhodně Marel, div že nevyskočil ze židle.
„ Dobrá, dobrá. Jak tak na tebe koukám, horlivost ani kuráž ti taktéž neschází. Dobře že jsme tě vybrali. “
„ Vážím si toho a jsem si jist, že vaši důvěru ve mne vloženou nezklamu. “
„ Tady jsem ještě připravil nějaké formuláře, které je nutno vyplnit. Mimo jiné také zápůjčkový list na tvou výstroj, “ Koran podal mladíkovi několik pergamenů. „ Dojdu pro velitele, jistě si s tebou bude chtít také promluvit. Zatím to vypiš, “ dodal a odkráčel.

***

Když se Sina rozloučila s Marelem připravila snídani pro zbylé bratry. Jen co nachystala na stůl, vydala se do centra na jarmark. Časně z rána nebyl na tržišti takový shon a bylo z čeho vybírat. Prošla několika uličkami až přišla na ulici, kde téměř každý večer postávala. Hned se jí vybavil incident včerejší noci. Na chvíli se zastavila a při té vzpomínce se zachvěla. Zahnala tu nepříjemnou myšlenku a rychle pokračovala svou cestou. Nemohla se však zbavit pocitu, že jí někdo sleduje. Ohlédla se, ale nikoho nespatřila. Přidala do kroku. Byla si jista že slyší kroky, které jí pronásledují. Zprudka se otočila. Teď již uviděla zrzavého muže. Nemohla tomu uvěřit. Byl to ten muž ze včerejší noci. Sledoval jí. Dala se do běhu. Mokrá dlažba klouzala a nejednou málem uklouzla. Stále se otáčela, aby zjistila kde je její pronásledovatel. Zrovna když se po několikáté ohlížela, narazila tvrdě do nějaké postavy, která jako by se zhmotnila z ranního oparu, který se vznášel v ulicích.
„ Tebe hledám krasotinko, “ zašeptal tajemný muž v plášti a chytl Sina v pase.
„ Kdo jste, co chcete? “ třásl se Sinin hlas.
„ Jste krásná mladá žena, co po vás může asi tak muž jako já chtít. “
„ Nejsem k mání pane. “
Muž se nehezky ušklíbl a vytáhl mešec zlaťáků. „ Myslím, že dokážu patřičně odměnit tvou náklonnost. “
„ Nemám teď čas, zkuste přijít večer. “
„ Večer nebudu mít čas pro změnu já. “ štěkl cizinec a jeho nálada se rázem změnila.
„ Nechte mne být. Za chvíli je tu můj bratr a to by jste se zlou pořídil, kdyby viděl jak se mnou zacházíte, “ zkusila Sina zalhat.
„ Pěkný pokus, leč marný, “ odpověděl zlovolně muž a jeho znetvořený obličej se pod dalším z jeho mnoha zlých úšklebků proměnil v ošklivou grimasu. Pak nenadále pevně stiskl dívčina ústa a odvlekl ji do blízké špinavé uličky. Sina se bránila jak mohla, ale když ucítila silné sevření kolem krku, brzy její vzdor povolil. Během několika málo vteřin z ní vyprchal život a ona tak naposledy vydechla ...

***

„ Tak co, máte to oč jsem vás žádal? “ otázal se nedočkavě lord Wei, když do jeho pokoje navečer zavítal již podruhé tento den tajemný muž.
„ Neznám lehčího úkolu, než-li byl ten kterým jste mne pověřil, “ vrah sáhl do vaku pod pláštěm a vyndal z něj jeho hrůzný obsah, který položil na malý mahagonový stolek uprostřed místnosti.
„ Výborně, baron Sengir se bude opět moci vrátit do svého těla, “ lord Wei se zlověstně rozesmál, když spatřil čerstvé srdce ...

***

Marel byl nad smrtí své milované sestry velice zarmoucen a svíravý pocit v jeho těle nad ztrátou Siny byl tak silný, že po prvních pocitech hněvu a výčitkách svědomí, propadl v trýznivou beznaděj. Tři dny nevycházel z domu, nejedl a nespal. Jeho silné tělo zchřadlo pod tíhou osudu jaký jej potkal. Jeho dva malý bratři taktéž nemohli uvěřit tomu, že jejich sestřička již není mezi živými. Scházel jim její úsměv a jemné pohlazení po tváři, kterým se s nimi večer co večer loučila, když chodili spát. Jejich životy rázem postrádaly smysl.
Čtvrtý den jej navštívil Korber s Amtosem a Koranem po boku.
„ Haló, je někdo doma? “ zvolal Koran, když na jeho klepání nikdo neodpovídal.
„ Třeba není doma, “ zapřemýšlel Amtos.
„ Hloupost, kde jinde by byl, “ odvětil mu Koran a zabral za kliku.
Uvnitř v rohu tmavé světnice seděl u dřevěného stolu Marel s prázdným výrazem ve tváři. Jeho zsinalý obličej zdobilo nehezké strniště a mihotavý plamínek dohořívající svíčky dodával jeho bledému obličeji strašidelný výraz. Dva malý caparti ležící na peci zbystřili, když spatřili vojáky.
„ Sakra Marele, co je to s tebou? Proč tu sedíš a nechodíš do služby? “ zeptal se horlivě Koran, když jej spatřil a hned si spěšně přisedl ke stolu.
„ Je jako uhranutý, “ otočil se Koran na Korbera, když Marel neodpovídal.
Korber pomalu došel ke stolu a sedl si naproti Marelovi.
„ Co je s tebou hochu? “ pravil klidným, leč patřičně znepokojeným hlasem.
„ Vy, veliteli? “ promluvil jako ze sna Marel, poprvé po čtyřech dnech.
„ Ano, já, “ ujistil jej Korber, “ přišel jsem osobně, abych se dozvěděl co se s tebou stalo. Jsi nadějný mladý muž. Takových jako jsi ty není mnoho, proto mne znepokojilo, když jsi již nenastoupil do služby po tři dny. Dost mi na tobě záleží. Pověz, co tě trápí? “ neváhal Korber s odpovědí.
„ Má sestra, “ pravil Marel sklesle a jeho prázdný a matný pohled se nepatrně rozostřil, to když se mu do očí vplavily slzy.
„ Co je s ní? “
„ Je mrtvá. “
Amtos s Koranem se na sebe zděšeně podívali.
„ Ta ubohá dívka, “začal opatrně Amtos, “ která se našla zavražděná, to je tvoje sestra? “
Marel jen nepatrně kývl na souhlas a pak si zakryl dlaněmi obličej, aby skryl slzy. Korber jej chytil pevně za zápěstí a přinutil jej tak, aby se mu podíval do očí.
„ Musíš být silný Marele! “ pravil Korber důrazně, “ společně zjistíme, kdo tuhle ohavnost spáchal a pak jej stihne náš společný hněv! “ zatřásl jím, aby tak umocnil svá slova.
„ Přesně jak říká velitel. Teď musíš být silný, než kdykoliv předtím. Máš nás a my jsme jako tvoje druhá rodina. Pomůžeme ti, “ přidal se Amtos.
„ Pomstíme smrt tvé sestry, aby její duše došla pokoje, “ dokončil jejich společnou myšlenku Korber.
Marel si promnul oči a pomalu se napřímil. “ Máte pravdu. Tím, že se tu utápím ve smutku a obviňuji se z její smrti, nic nespravím. “
„ Tak se mi líbíš, hochu, “ povzbudil jej Korber.
„ Kdo se však postará o bratry? Nemůžou tu celý den zůstat samotní. “
„ Seženeme pro ně chůvu. To se zařídí ještě dnes, “ pravil rozhodně Amtos.
„ Teď se nejprve musíš dát dohromady, “ poplácal jej Korber po ramenou, “ dej si teplou koupel a ohol se. Zítra ráno se pro tebe Koran zastaví. “

***

Lord Wei se připravoval k velkému magickému rituálu. Na malém stolku si připravil několik flakónků s tajemným obsahem a knihu Mrtvých, s jejíž pomocí dokázal přivést mrtvé z podsvětí zpět do říše lidí. Okenice jeho pokoje byly zavřené a místnost tak osvětlovalo jen několik svíček umístěných na podlaze uprostřed pokoje v černém pentagramu. V jeho středu leželo tělo barona Sengira.
Lord Wei otevřel tlustou knihu a nalistoval potřebnou kapitolu. Jeho dlouhý kostěný prst se dotkl prvního řádku magické formule Černého vyvolávání. „ Brzy budete mým dlužníkem, barone, “ pronesl vypočítavým hlasem a pustil se do temného obřadu ...

***

Druhý den vyzvedl Koran Marela, jak bylo domluveno. Marel byl oproti včerejšímu dni k nepoznání, i když smutek z jeho tváře nevymizel. Rozloučil se s bratry a starou chůvou, která ihned přirostla všem k srdci.
Na strážnici šli jinou cestou, než byl Marel zvyklý, aby se tak vyhnuli místu kde Sina zemřela.

***

„ Jak se cítíte, barone? “ otázal se lord Wei, když se Sengir pomocí levitace postavil.
„ Lépe, než kdykoliv předtím. “
„ Jste mi dlužen značný obnos, barone, “ připomněl Chao Chao závazek vůči své osobě.
„ Vím, lorde Wei! “ zvýšil hlas Sengir.
„ Otázku našeho vyrovnání nechme tedy na později, “ pravil klidným hlasem Chao Chao.
„ Jak dlouho jsem byl mimo tento svět? “
„ Pár dní. “
„ Kolik přesně! “žádal baron podrážděně.
„ Týden. “
„ Stalo se něco podstatného o čem bych měl vidět? “
„ Nevím jestli je to pro vás natolik důležité, ale starosta byl zbaven funkce. “
„ Předpokládám, že se provalilo jeho korupční jednání, “ Sengir se ušklíbl.
„ Tak nějak. “
„ Stejně v tom máte prsty, lorde Wei. “
„ Jak to myslíte? “
„ To je nepodstatné, “ Sengir se odmítl zabývat vysvětlováním, “podstatné je, najít způsob jak bys se mohl navrátit do turnaje. “
„ Nevím, proč tak moc usilujete o návrat, ale je tu jedna možnost, “ odpověděl lord Wei.
„ Nuže, mluvte!“
„ Hazduhur byl jmenován novým správcem města. “
„ Ten starý hlupák je novým starostou? “zasmál se Sengir.
„ Ano a vy byste mohl nastoupit do semifinálového duelu namísto něj, neboť on se dalších bojů nemůže účastnit, pro výkon své funkce, “ Chao Chao se na chvíli odmlčel, aby dodal svému proslovu patřičnou hloubku. “ Pravidla hovoří jasně. Pokud některý z účastníků odstoupí, nebo nemůže dále pokračovat, postupuje druhý z dvojce a to i když vzájemný souboj prohrál. “
„ Ano, máte pravdu, “ baron si zamyšleně promnul bledou tvář. “ Vaše zprávy jsou více než dobré. Omlouvám se za předchozí hrubost. “
„ Však se tolik nestalo, barone. “
„ Vaše peníze si zasloužíte lorde Wei. Stavte se u mne zítra večer. Víte kde mne hledat. “ odpověděl Sengir a sílou myšlenky se přenesl ke dveřím.
„ Ještě než odejdete, zajímala by mne jedna věc, barone, “ odvážil se Chao Chao položit otázku, která mu nedala téměř spát, “ proč tak usilujete o vítěztví v tom turnaji? “

Baron se otočil. „ Vítězství v každém takovém turnaji, je cestou k Černému Lotusu. “
„ Jak to mám chápat, barone? Vždyť výhrou každého takového turnaje, je krom věhlasu a slávy, jen jakýsi fragment skládačky, která nedává smysl. “ Chao Chao záměrně hrál roli nechápajícího. Věděl jak se dostat k informacím, i když u barona Sengira riskoval, že jeho hru prokoukne.
„ Každý díl takové skládačky je vodítkem k tomu jak získat Černý Lotus. Ten kdo tuto skládačku složí, získá odpověď na otázku, kde hledat tento artefakt. “
„ Díly té skládačky mají ale různí lidé, “ nadhodil lord Wei.
„ Myslíte? “
„ Chcete říct, “ začal Chao Chao s jistou dávkou prozřetelnosti.
„ Neříkám nic! “ zastavil Chaovu otázku baron, “ vím jen, že nejste jediný kdo má rád zlato. Takže zítra, “ dokončil Sengir větu a vzápětí se rozplynul jako duch.
Chao Chao dlouho přemítal o tom co se dozvěděl. Věděl, že hlavní cenou tohoto turnaje je poslední střípek do celé skládačky. Pokud by baron Sengir opravdu vlastnil ostatní díly celé mozaiky, stal by se výhrou celého turnaje vlastníkem posledního dílu, nutného k zodpovězení otázky, kde hledat bájnou relíkvii, s pomocí které se stane její majitel neporazitelným mágem na dlouhé časy. A pokud je někdo nepřemožitelný a vládne neskutečnou silou, otevírají se mu brány k bohatství celého světa...

Autor: Lobo


Naposledy upravil Infernus dňa 21.Júl 2008 17:45, celkom upravené 1 krát
Návrat hore
Zobrazit informácie o autorovi Odoslať súkromnú správu   Album (284 kariet) MSN Messenger
Kl3p_co.
Troll Lord


Založený: 10.Feb 2007 13:01


PríspevokZaslal: 21.Júl 2008 15:42    Predmet: Odpovedať s citátom

Vlastná tvorba?
Návrat hore
Zobrazit informácie o autorovi Odoslať súkromnú správu Odoslať e-mail   Album (1 kariet) MSN Messenger
Thibir
Lord of Llanowar


Založený: 03.Máj 2006 14:52

Bydlisko: Bratislava

PríspevokZaslal: 21.Júl 2008 16:01    Predmet: Odpovedať s citátom

v druhom odstavci Ti zmizol zaciatok vety.

obcas sa to tak trocha kostrbato citalo, neviem, ci to bolo mojou cestinou (kulhanka zvladam po cesky v pohode) alebo autorov snahou zniet "vznesene" a starobylo ale obcas sa to mi zle citalo. tazkopadne vetne konstrukcie som tam obcas zacitil. inac prijemna kratucka vec, akoby vystrihnuta z knihy Magic the Gathering: Aréna.
Návrat hore
Zobrazit informácie o autorovi Odoslať súkromnú správu   Album (846 kariet)
Infernus



Založený: 18.Júl 2008 17:39

Bydlisko: ČR

PríspevokZaslal: 21.Júl 2008 17:45    Predmet: Odpovedať s citátom

Jo, vlastní jednoduchá tvorba. Vzniklo to na jednom " neveřejném " webu, kde to začal kámoš pod nickem Boa. Přišel s nápadem, aby každý postnul povídku na téma MTG Arény, jak už tu bylo zmíněno. Světe div se, chytil se ještě jeden magikář, kterej je i literárně poměrně zdatnej a vznikl soubor povídek, které na sebe nakonec navazovaly. Dám to sem všechno, to kdyby měl někdo dlouhou chvíli a chtěl si počíst. Pro informaci nick LOBO patří mě. Jakákoliv shoda s jinými autory či lidmi používajícími tento nick je čistě náhodná.
Ještě jsem napsal tuším dvě nebo tři pokračování, ale ty nemám momentálně na svém PC.
Mě teď napadlo, že by tu mohlo vzniknout niečo také podobné.
Návrat hore
Zobrazit informácie o autorovi Odoslať súkromnú správu   Album (284 kariet) MSN Messenger
Ondriq
Wizard


Založený: 22.Júl 2004 15:53

Bydlisko: Martin

PríspevokZaslal: 27.Júl 2008 12:09    Predmet: Odpovedať s citátom

Slusne... prva poviedka sa mi nepacila, ale potom sa styl zlepsil, a na konci som bol uz zvedavy ako to cele dopadne - nenechavaj to nedokoncene! Smile
Návrat hore
Zobrazit informácie o autorovi Odoslať súkromnú správu Odoslať e-mail   Album (1 kariet)
Zobraziť príspevky z predchádzajúcich:   
Odoslať novú tému   Odpovedať na tému    Obsah fóra MtG.sk -> Pieskovisko Časy uvádzané v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1

 
Prejdi na:  
Nemôžete odosielať nové témy do tohto fóra
Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre
Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete hlasovať v tomto fóre


Powered by phpBB © 2014 phpBB Group